Během let, kdy jsem jako psycholog pracoval s muži, jsem zjistil, že tolik z nich má velký odpor mluvit osobně o svých bojích v rámci svých intimních vztahů, a toto téma roky zkoumám a zkoumám.

Existuje spousta stereotypů, které je třeba obejít, když nastolíme téma, kdy muži mluví o svých pocitech. Nenucená, často komická rétorika kolem tématu však maskuje skutečný problém. Podle Americké psychologické asociace „desítky studií a průzkumů za posledních několik desetiletí ukázaly, že muži všech věkových kategorií a etnických skupin méně často než ženy vyhledávají pomoc při nejrůznějších problémech – včetně deprese, zneužívání návykových látek a stresujících životních událostí. – i když se s těmito problémy setkávají ve stejné nebo větší míře jako ženy.“ Proč muži nejsou ochotni přiznat, že mají emocionální nebo psychické problémy?

Otázky se od toho teprve odvíjejí. Jsou muži socializovaní nebo podmínění věřit, že nikdy nepotřebují pomoc a vždy mohou vyřešit své vlastní osobní problémy? Proč všechny ty pózování a zakrývání jejich starostí, nejistot a osobních problémů? Proč je potřeba prezentovat se, že máte všechno „pohromadě“ a „všechno je cool/chill?“ Podpořme to ještě dále; proč jsou muži obecně tak ochotni uznat oni sami že mohou mít psychický problém? Kdo nemá nějakou neurózu ovlivňující jeho osobní a pracovní vztahy? Proč vám připadá jako takový velký problém vlastnit je a vypořádat se s nimi? A co obrácená perspektiva, která říká, že „chce to odvahu“, abyste uznali, že jste si vědomi svých problémů a jste ochotni je řešit? Nebo že to jsou vlastnosti odvahy a hodné respektu?

Pro mnoho mužů může připustit, že mají nějakou osobnostní vadu (nebo dvě nebo tři), připustit, že mají lepru. Jako tomu bylo u kandidáta na viceprezidenta Thomase Eagletona za prezidentského úřadu George McGoverna v roce 1972.  Navzdory pokusům udržet to pod pokličkou, když se ukázalo, že měl po celý život záchvaty deprese, byl Eagleton nucen závod opustit. V průběhu historie se lidé v mocných vedoucích rolích snažili skrýt nebo zlehčit jakékoli známky duševní zranitelnosti. Dělají vše pro to, aby zamaskovali vnímanou fyzickou nebo emocionální „slabost“ a ukázali pouze sílu. To byl případ Johna F. Kennedyho, který musel zvládat ochromující bolesti zad pomocí megadávek léků proti bolesti, a Franklina Roosevelta, který se snažil zakrýt svou obrnu. A teď máme prezidenta, který je tak evidentně psychicky utrápený a nejistý, ale neustále to zakrývá bravurním chováním ze staré školy.

Negativní stereotypy o odhalování našich zranitelností nebo našich základních bojů jako lidských bytostí se rozšířily na otázky duševního zdraví. Dlouhou dobu se věřilo, že terapie je jen pro velmi narušené a ztracené; narkomani, těžce úzkostní a depresivní nebo duševně nemocní muži a ženy bez domova. Ve skutečnosti téměř každý pátý Američan trpí duševní chorobou. Každý z nás bude čelit bojům, které s námi otřesou až do morku kostí. Všichni bychom udělali mnohem lépe, kdybychom to, jak se cítíme, brali vážně, nejen fyzicky, ale i emocionálně. Tyto falešné představy však u mnoha mužů přetrvávají a staví je proti pomoci, kterou potřebují.

Za léta práce s muži v terapii jsem si všiml, že mnoho strachů a stereotypů, které si s sebou o terapii nesli, se rozplyne pouze tehdy, když čelí možnosti odmítnutí, například když jejich manžel nebo partnerka vyhrožují koncem vztahu. Když je na řadě romantický nebo sexuální vztah, může to upoutat mužovu pozornost a jeho strach ze ztráty ho často dožene k terapii.

V tomto případě je hrozba ztráty vztahu jako probuzení, aby nedošlo k uvrhnutí jejich životů a emocí do otřesu.

U jiných mužů, kteří vyhledali terapii, to byla ztráta jejich sexuálního vztahu, která jim způsobila značné obavy. Zatímco mnoho mužů může iniciovat nebo přijmout sexuální odmítnutí a nechat se zmocnit nudy a rutiny, jiní jsou ztrátou sexuality rozrušeni a berou to jako „červenou vlajku.“ To je může vytrhnout z pasivity a nastartovat je do vyhledat odbornou pomoc.

Mnoho mužů, se kterými jsem pracoval, se prezentovalo jako tvrdohlaví vyjednavači (ke svému manželství přistupují jako k obchodní dohodě). Odmítali podniknout kroky, dokud jim nehrozilo vyloučení – konec manželství. V tu chvíli se rozpoutala vlna aktivity, prosby o druhou šanci nebo dokonce přijetí zlověstné volby terapie. Pro mnoho z těchto mužů to bylo pouze tehdy, když čelili této životní překvapivé události, jako je manželovo ultimátum, a cítili se nuceni do hlubší emocionální reality.

Jakmile jsou v terapii, může proces čelit této střízlivé realitě – hluboká nespokojenost partnera se status quo – stimulovat začátek procesu zkoumání jejich vnitřního života. To jim nejčastěji umožňuje vidět jasněji a přiznat, že žili v problematickém vzdáleném nebo otupělém vztahu. Proces terapie může pomoci mužům mnohem více si uvědomit sami sebe a to, jak a proč mohla být jejich partnerka tak nespokojená. Začnou chápat chybějící emocionální rozměr v sobě a ve svém manželství a získají určité rady a pokyny, jak tento problém řešit.

Dan Siegel, psychiatr a autor Mindsight , popisuje terapii následujícím způsobem:

[Terapie je] druh soustředěné pozornosti, která nám umožňuje vidět vnitřní fungování naší vlastní mysli. Pomáhá nám uvědomit si své mentální procesy, aniž bychom jimi byli smeteni, umožňuje nám dostat se z autopilota zakořeněného chování a navyklých reakcí a posouvá nás za reaktivní emocionální smyčky, do kterých máme všichni tendenci uvíznout.

Tento druh terapie je rozhodně jiný druh učení a znalostí, nikoli založený na knihách nebo nástrojích, ale na zkušenostech a zahrnujících introspekci. Ponořit se do tohoto procesu sebereflexe je odvážný čin, který má nespočet výhod, nejen v našich osobních vztazích, ale v našem osobním rozvoji v každé oblasti našeho života. Každý jednotlivec – muž nebo žena –, který hledá pomoc s osobním bojem, dělá krok od stigmatu a směřuje k silnějšímu pocitu sebe sama.

Deryl Goldenberg, PhD je klinický psycholog v soukromé praxi v Santa Monice a Santa Barbaře a již více než 30 let se zaměřuje na problematiku mužské psychologie a párových vztahů. Chcete-li se dozvědět více o Dr. Goldenvergovi, navštivte jeho webová stránka nebo mu pošlete e-mailtady.