Všichni jsme zažili ty velké změny v našem pohledu, které táhly naši náladu novými směry. Jednu minutu jsme v kanceláři v háji, věříme v sebe a jsme nadšení z výsledku čehokoli, na čem pracujeme. Příští minutu jsme plni pochybností, nejistí a připraveni hodit všechno, na co přijdeme, rovnou do koše.

Tyto zvláštní, často náhlé změny perspektivy mohou ovlivnit jakoukoli oblast našeho života. V našich vztazích se myšlenky typu „Cítím se tak dobře, kde jsme“ mohou rychle změnit na „Něco není v pořádku. Tohle nikam nevede.“ Během jediné hodiny se naše vnímání sebe sama může změnit z „Líbí se mi, jak dnes vypadám“ na „Vypadáš tak ošklivě/starý/tlustý/unavený atd.“ Tyto posuny nás mohou strhnout bouří, a přesto jsme až příliš ochotni uvěřit jakémukoli úhlu pohledu, který v daný okamžik zapadne.

Otázkou je, co nás vede k tomu, že kolísáme mezi dvěma tak dramaticky odlišnými pohledy? Komu důvěřujeme a jak můžeme pěstovat přístup, který je laskavější a více „na naší vlastní straně“?

Abychom na tyto otázky odpověděli, musíme se nejprve podívat na to, proč jsme jako lidé tak rozděleni. Před mnoha lety můj otec, psycholog a autor Robert Firestone, vyvinul „Division of the Mind“, aby pomohl vysvětlit, jak je každý z nás rozdělen mezi naše „skutečné já“ a naše „anti-já“. Temperament, se kterým jsme přišli na svět, ovlivňuje obě strany tohoto rozdělení, ale naše nejstarší zkušenosti a přizpůsobení, které jsme jim udělali, velkou měrou přispívají k povaze a stupni tohoto rozdělení v naší osobnosti. Na jedné straně jsme optimističtí, realističtí ohledně našich schopností, potvrzujeme život a jsme zaměřeni na cíl. Tato stránka nás samých (naše „skutečné já“) věří, že jsme hodni lásky, důvěry, odpovědnosti a dobrých zkušeností. Vytváří se na základě pozitivních raných životních zkušeností a postojů, tj. lásky a péče, kterou jsme obdrželi od rodiče nebo jiných pečujících dospělých, podpory, kterou jsme dostali pro naše úsilí, pocitu bezpečí, odolnosti, kterou jsme si pomohli vybudovat atd.

Na druhé straně však máme zlomyslné anti-já, naši stránku, která je sebekritická, sebepopírající, záludná, podezřívavá a dokonce sebedestruktivní. Jazyk tohoto vnitřního nepřítele je označován jako náš „kritický vnitřní hlas“. Tento „hlas“ je jako běžící komentář v našich hlavách, který kritizuje, vyvolává pochybnosti a často v nás vyvolává úzkost, depresi nebo nejistotu ohledně toho, co se v našich životech děje. Stejně jako se naše skutečné já rodí z pozitivních zkušeností, naše anti-já je utvářeno negativními zkušenostmi z raného života, tj. zraňujícími způsoby, jakými jsme byli viděni nebo zacházeno v naší rodině, odmítáním, zanedbáváním, špatným naladěním nebo dokonce zneužíváním.

Tyto destruktivní rané zkušenosti pomáhají formovat našeho vnitřního kritika a podbarvují způsob, jakým vidíme svět. Kritický rodič může vrhnout stín pochybností na naše schopnosti po celý život. Nespolehlivý správce může způsobit, že budeme méně důvěřovat ostatním. Stojí za to se ohlédnout a prozkoumat, jak negativní překryvy našeho dětství utvářejí naši současnou perspektivu a negativně ovlivňují různé aspekty našeho života. Dalším krokem je však oddělit náš skutečný úhel pohledu od těchto destruktivních postojů a posílit naše skutečné já.

Takže, jak to uděláme? Nejprve musíme přijmout myšlenku, že to, jak vidíme sami sebe a svět kolem nás, se skládá z těchto dvou entit. Můžeme se pokusit vypozorovat, když se naše nálada nebo perspektiva náhle změní k horšímu. Můžeme si všimnout, že reagujeme intenzivním emocionálním způsobem na okolnosti, které zcela neodpovídají naší příliš velké reakci. V současné době můžeme jednoduše uznat, že negativní filtr zabarvil způsob, jakým věci vidíme, a ptát se, zda to představuje náš skutečný úhel pohledu.

Je důležité si uvědomit, že tyto „zpětné“ reakce mají kořeny v naší minulosti. Z jakéhokoli důvodu současná událost vyvolala staré pocity a my zase pravděpodobně vidíme věci optikou našeho dětského já. Jako malé děti jsme schopni vidět věci pouze z naší vlastní perspektivy, a proto vidíme, že věci, které se dějí, jsou způsobeny námi. Nálady a chování dospělých kolem nás mají na nás silný dopad, protože jsme tak zranitelní. Také absorbujeme a internalizujeme mnoho negativních postojů, kterým jsme vystaveni.

Vnímat náš dospělý život optikou tohoto dítěte je vždy zkreslení, protože už nejsme dítě. Jako dospělí můžeme mít perspektivu, že ne všechno, co se děje, je naše chyba, že už nejsme vydáni na milost a nemilost druhým a že mnoho negativních postojů namířených vůči nám bylo zkreslených nebo přímo falešných. Přesto, když současné situace připomínají naši minulost, můžeme je vnímat přes tento filtr.

To nás může vést k nesprávné interpretaci nebo přiřazování významu nepřesným způsobem. Můžeme si například myslet, že se o nás partnerka nezajímá, protože nám hned nezavolala. Můžeme se cítit obětí spolupracovníka, protože nás na schůzce neuznal. Můžeme se cítit přehnaně trapně, když někoho oslovíme špatným jménem nebo omylem chytneme špatnou objednávku kávy z pultu.

Existují různé způsoby, jak můžeme zkreslit sebe a ostatní, abychom zapadli do staré negativní perspektivy, a proto se musíme seznámit s tím, jak funguje naše anti-já, a všímat si, kdy se chopí volantu. Jakmile to uděláme, můžeme se s těmito drsnými postoji setkat se soucitem se sebou samým. Můžeme mít soucit s kritickými způsoby, jak se vidíme, tlakem, který na sebe vyvíjíme, a dokonce i nepříjemnými pocity, které vyvolávají naše negativní reakce.

Pokud jsme naštvaní, můžeme si dát pauzu, vyhnout se přemítání a nechat se uklidnit. Procházka, počítání od 10 pozpátku nebo dokonce několik hlubokých nádechů může ve vypjatých chvílích skutečně pomoci. Můžeme si dovolit cítit jakékoli emoce, které jsou vyvolávány, ať už je to hněv, strach nebo stud, ale přesto si vybíráme, jak budeme jednat na základě našeho skutečného já a našich zásad. Jak říká Dr. Pat Love: 'Vnímejte pocity, ale dělejte správnou věc.'

Jakmile jsme v klidnějším stavu, můžeme se pokusit setkat se s jakýmikoli „kritickými vnitřními hlasy“ nebo zlými negativními myšlenkami, které si říkáme, s laskavějším a realističtějším pohledem. Při tom bychom měli pamatovat na to, že jsme lidé a že ne každou myšlenku nebo pocit, které v daném okamžiku zažijeme, musíme přijmout jako pravdu. Když jsme schopni být otevření možnosti, že nás naše vjemy klamou, můžeme jemně změnit perspektivu a začít vidět svět novýma, upřímnějším a soucitnějšíma očima. Ať už čelíme jakékoli situaci, schopnost kultivovat tento postoj nám může pomoci spojit se s naším skutečným já a zůstat na své straně.