„Dostal jsi život; je vaší povinností (a také vaším lidským právem) najít v životě něco krásného, ​​ať je sebemenší.“ ~Elizabeth Gilbert

Není snad lepšího nástroje, jak žít přítomností a najít radost, než vděčnost. Vědět, co v životě oceňujeme, znamená vědět, kdo jsme, na čem nám záleží a proč každý den stojí za to. Věnování pozornosti tomu, za co cítíme vděčnost, nás uvede do pozitivního rozpoložení. Spojuje nás s okolním světem a se sebou samými. Výzkum ukazuje, že zaměření na to, za co jsme vděční, je všeobecně obohacující způsob, jak se cítit šťastnější a naplněnější.

Jako důležitý princip duševního zdraví sahají výhody vděčnosti daleko za hranice toho, co si dokážeme představit. Vědecké studie zjistily, že vděčnost je spojena s:

• Větší štěstí
• Více optimismu a pozitivní emoce
• Nové a trvalé vztahy
• Lepší zdraví
• Další pokrok směrem osobní cíle
• Méně bolesti
• Více bdělosti a odhodlání
• Zvýšený velkorysost a empatie
• Lepší spánek
• Vylepšené sebevědomí

Cvičení větší vděčnosti nemá žádnou nevýhodu, zdá se to jako cíl, který bychom všichni přijali. Když se však snažíme pěstovat více vděčnosti, je třeba zvážit dvě otázky: jakým překážkám čelíme, když cítíme vděčnost v našem každodenním životě, a jak se můžeme plněji spojit se svými pocity uznání? Začneme první otázkou:

Proč mají lidé problém cítit vděčnost?

1.       Je těžké přiznat, co máme. Jedním z vysvětlení, proč lidé přestali projevovat uznání (nebo to dokonce cítili), je to, že prostě přestali věnovat pozornost, protože jejich životy se staly rychlejšími nebo rutinnějšími. Jedním z důvodů, proč začínáme brát věci (včetně vztahů) jako samozřejmost tímto způsobem, je ten, že je ve skutečnosti těžké rozpoznat a cítit to, co máme. Zpomalení a život ve stavu, ve kterém se cítíme více přítomni a uvědomujeme si, co nás činí šťastnými a dává našemu životu smysl, nám přirozeně umožňuje cítit více radosti, ale je to také brána ke smutku.

Jakkoli bychom všichni řekli, že chceme lásku, uznání, štěstí, laskavost a štědrost, může být velmi těžké přijmout každý z nich z různých neočekávaných důvodů. Milovat znamená, že jsme zranitelní a chtění, což nás staví do pozice, kdy máme co ztratit. Být v kontaktu s tím, na čem nám záleží, nás přibližuje k našim pocitům, přičemž štěstí a smutek jsou stále důležitější. Velkorysost, jak ji nabídnout, tak i nechat si ji nabídnout, často vzbuzuje smutek. Tato emoce nás může vyvolat nepříjemnost nebo úzkost, ale může mít zároveň uklidňující a povzbuzující účinek, takže se cítíme vitálnější a bujnější. Pociťování našeho smutku nás soustředí v nás samotných.

2.       Vděčnost nám připomíná, co nám v minulosti chybělo. Nemohu vám říct, kolik lidí přišlo do mé kanceláře šťastnějších než kdy předtím, protože se zamilovali, a přesto jsou úplně vyděšení, protože způsob, jakým s nimi zachází jejich partner, je tak odlišný od toho, jak se k nim kdy předtím chovali. . Možná si myslíte, že když dostaneme něco, co chceme, když to tak dlouho nemáme, budeme ještě vděčnější, a to je částečně pravda. Můžeme však také čelit problémům v přijímání lásky nebo štědrosti a vyjadřování vděčnosti, když zažíváme něco, co je tak odlišné od toho, na co jsme byli zvyklí, zejména v našem dětství. Podvědomě to může probudit starý smutek z toho, co v naší minulosti chybělo.

Když se to stane, začneme se cítit nepříjemně nebo nehodní věcí, které dostáváme. Uvědomění si toho, co máme, může také vyvolat vinu nebo pocity zadlužení. Můžeme se cítit trapně nebo se omlouvat za to, že jsme dostali to, co někdo jiný chtěl, nebo dokonce za to, že máme pocit, že máme víc než někdo jiný, zvláště když je to rodič, sourozenec nebo blízký přítel. Může nás také zaplavit pocit, že za své štěstí nyní dlužíme někomu jinému. Aniž si to uvědomujeme, můžeme se vyhýbat vděčnosti, abychom se vyhnuli těmto dalším nežádoucím pocitům.

Když se cítíme otřeseni, můžeme se odtrhnout od všeho, co nás činí šťastnými. Můžeme se začít dívat na svůj život zkreslenou optikou, s myšlenkami jako: „Jen po tobě něco chce“ nebo „Tohle nevydrží, tak se moc nezdržuj.“ Tyto znepokojivé myšlenky a emoce mohou způsobit, že projevy vděčnosti nebo uznání kontrastu mezi naší minulostí a naší přítomností budou mnohem obtížnější, dokonce hrozivé.

Jak se můžeme cítit vděčnější?

1.       Vyzvěte svůj kritický vnitřní hlas. Můžeme začít pociťovat více vděčnosti tím, že utišíme negativní myšlenky, které nás obracejí proti nám samotným a lidem, které milujeme. The kritický vnitřní hlas je destruktivní myšlenkový proces, který nás zraňuje v našem každodenním životě tím, že nás zahanbuje a varuje před ostatními. Tento vnitřní kritik je jako temný mrak nad našimi hlavami, kropící myšlenky jako: ‚Dnešek bude jedním z těch dnů. Je to všechno příliš stresující. Jen drž hlavu dole.“ Někdy nás kritický vnitřní hlas zaplaví totálním lijákem: ‚Nic nebude v pořádku! Všichni na tebe jen hledí, abys všechno napravil. Tohle nezvládneš!“ Tento hlas může dokonce znít uklidňujícím způsobem s myšlenkami jako: ‚Jen se o sebe starej. Nikdo jiný to neudělá.“ Nebo: „Neobtěžujte se vyvíjením úsilí. Nemáš komu co nabídnout.“

Je snadné vidět, jak tento vnitřní kritik může zasahovat do našich pocitů vděčnosti. Vyvádí nás z přítomnosti a drží nás zcela v našich hlavách, čímž zkresluje, jak vidíme svět. V tomto stavu jsme často pro ostatní lidi nedostupní nebo špatně naladěni. Při naslouchání tomuto hlasu nám uniká pohled na svět kolem nás soucitnější realistickou optikou. Nedokážeme si vážit toho, co je dobré v našem životě, v nás samotných a ostatních. Ztrácíme ze zřetele skutečnost, že máme právo vážit si a usilovat o to, co dává našemu životu smysl. Všichni si můžeme tento destruktivní hlas více uvědomovat a nenechat ho ovládat naše činy. Mluvím o tomto tématu podrobněji ve svém blogu 'Silence Your Inner Critic.'

2.       Chovejte se vděčně a buďte přijatelnější. Zní to jako samozřejmost a zjednodušení, ale je to holá pravda, že stejně jako láskyplnější jednání nás spojuje s našimi pocity zamilovanosti, vyjádření větší vděčnosti nás vede k větší vděčnosti. Můžeme se zapojit do činů, které nám pomohou napojit se na naše pocity vděčnosti, od malých gest, jako je každé ráno podívat se baristovi do očí, když nám podává kávu, nebo poděkovat kolegovi za užitečný úkol, který pravidelně vykonává. Může to znamenat, že si uděláte čas zavolat příteli, abyste mu vyjádřili svou vděčnost, nebo udělat něco promyšleného a nečekaného pro našeho partnera, abychom mu usnadnili den a ukázali, jak moc si ho vážíme. V každém z těchto činů bychom se měli snažit být přítomni a absorbovat vše, co se děje. Měli bychom se snažit neodvrátit oči nebo nelít od vřelých odpovědí, kterých se nám může dostat.

Mnozí jsou překvapeni, o kolik je to těžší, než to zní, ale přijetí může být naší největší výzvou. Od samého počátku je mnoho z nás učeno být soběstačnými a neočekávat od ostatních ani si toho příliš nebere. Ve skutečnosti je důležité neodmítat nabídky, odmítat dary nebo odmítat komplimenty. Když odháníme uznání nebo štědrost druhých, ve skutečnosti jim ubližujeme a odepíráme jim dobrý pocit, který by měli z toho, že by nám dávali. Také se nám nedaří oplácet vděčností. Je důležité neposlouchat náš kritický vnitřní hlas, když začne být paranoidní a podezřívavý ohledně štědrosti druhých: 'Co od vás chce?' 'Pokud to přijmeš, bude si myslet, že mu dlužíš.' Ujistěte se, že navážete oční kontakt a poděkujte za jakoukoli formu štědrosti nebo uznání, která se vám objeví.

3.       Cvičte všímavost . Psycholog Jack Kornfield nedávno v rozhovoru řekl: „Pěstovánívšímavost… nám skutečně umožňuje stát se přítomnými pro naše vlastní tělo, pro osobu před námi, pro život, který nám byl dán. Z toho zcela přirozeně vyrůstá duch vděčnosti.“

Jon Kabat-Zinndefinuje všímavost docela pěkně jako 'věnovat pozornost záměrně v přítomném okamžiku, bez posuzování...jako by na tom závisel váš život.' Doporučuje to jako „způsob spojení se svým životem... který nezahrnuje mnoho energie“, ale spíše „druh kultivace pozornosti konkrétním způsobem“. Když cvičíme všímavost, umožňujeme našim myšlenkám a pocitům, aby námi procházely, aniž by nás přebíraly a ztrácely. Všímavost nám umožňuje zůstat více ve spojení s lidmi kolem nás a probudit se k tomu, co nám chybí, a zároveň se zapojit do naší každodenní existence. Cvičení všímavosti je trvalý, organický a účinný způsob, jak využít naše pocity vděčnosti.

4.       Probuďte svůj smysl pro úžas. Když se budeme řídit návrhy nabízenými v tomto blogu, můžeme být více v kontaktu sami se sebou. Naše smysly budou probuzeny a budeme mít více reakcí na to, co vidíme, slyšíme a cítíme. Budeme lépe vybaveni prožít to, co psychologKirk Schneiderpopisuje jako základní součást naplňujícího života, bázeň.

Schneider, který je autorem knihy Probuzení do úžasu napsal:

Úcta je pocit úžasu (pokory a úžasu) před tajemstvím života... Úcta není jen laciné vzrušení nebo ohromená bezmoc; je to ocenění celého života – křehkého i povznášejícího. Úcta nás inspiruje k tomu, abychom viděli malichernost života, a spojuje nás s velkým obrazem, „velkým dobrodružstvím“; a toto dobrodružství má pozoruhodný potenciál nás pozvednout, uzdravit a dát našemu životu smysl.

Plně uznat důležitost našich zkušeností, věcí mimo nás a naší závislosti na druhých je pokořující a vzbuzující úctu. Tím, že se probudíme do pocitu údivu nad mnoha věcmi, které můžeme za den přehlédnout, otevřeme svá srdce, abychom cítili spojení a uznání za mnohé zázraky naší existence.

Jak řekl Jack Kornfield: „Máme výsadu levandulové barvy při západu slunce, chuť mandarinky v ústech a téměř nesnesitelnou krásu života kolem nás spolu s jeho problémy… Buď se můžeme ztratit v menším stav vědomí – to, čemu se v buddhistické psychologii říká „tělo strachu“, které nám i ostatním přináší utrpení – nebo můžeme vnést do života kvalitu lásky a uznání, kterou bych nazval vděčností.'