Po prozkoumání svých psychologických problémů poměrně pozdě v životě jsem zjistil něco zcela nepředvídaného: že zatímco jsem se celý život nevědomě vyhýbal pocitu „smutnosti“, tato emoce mě nejen uspokojovala, ale byla klíčem k tomu, kdo skutečně jsem. Do té doby jsem říkal, že mým cílem v životě je být ‚šťastný‘. Po tomto zjištění jsem si ale uvědomil, že mě mnohem víc zajímá cítit hluboký smutek, který je nedílnou součástí života.

Poprvé jsem se setkala se svým smutkem, když jsem se během měsíce dlouhého období zúčastnila 10 sezení terapie pocitového uvolnění s vyškoleným poradcem. Nejprve jsem se vrátil do dětství a vypustil ze sebe obrovský vztek nad tím, jak se mnou moje matka zacházela.

Po probrání těchto pocitů během prvních několika sezení jsem si však všiml něčeho zvláštního. Už jsem necítil vztek. Místo toho jsem se celé dny procházel a cítil se hluboce, hluboce smutný. Zjistil jsem, že pod hněvem se skrývá obrovský smutek.

Nejvíce mě na tomto pocitu zaujalo, že to byla nová životní zkušenost. Dříve jsem byl samozřejmě smutný, ale obvykle v souvislosti s konkrétními událostmi: smrt mých rodičů, zastřelení JFK, můj rozvod. Tohle bylo jiné: zážitek z minuty na minutu, z hodiny na hodinu, nevyprovokovaný nijak zvlášť traumatizující událostí.

Uvědomil jsem si, že jsem byl do té doby silně bráněn proti smutku. Můj „výchozí“ vzorec byl, že kdykoli se to v mém každodenním životě objevilo, nevědomě jsem se tomu snažil vyhnout. Zapnul bych televizi, obrátil se na pracovní projekt, šel si dát něco k jídlu. Dovolil jsem si to pocítit pouze tehdy, když nastal nevyhnutelný smutek, jako byla smrt mého otce.

Ale teď jsem poprvé cítil svůj smutek na denní bázi. Bylo pokorné, když jsem si uvědomil, kolik smutku v sobě mám, který jsem nikdy předtím nepřiznal.

Taky mě napadla další věc. Do té doby jsem své pocity tak nějak mimochodem rozděloval na „dobré“ a „špatné“, přičemž pocity jako „smutek“, „deprese“, „nedostatek energie“, „nešťastný“, všechny byly zařazeny do kategorie „špatné“. Ale teď jsem si všiml, že když jsem se cítil „smutně“, cítil jsem se také otevřený, bez kontrakcí a že to byl uspokojující, „dobrý“ pocit. Když jsem byl v depresi, cítil jsem se „špatně“ – strnulý, stažený, uzavřený. Byl jsem ohromen, když jsem zjistil, že tyto dva pocity jsou protichůdné, nikoli podobné. Také jsem zjistil, že když jsem byl „smutný“, snáze jsem se dostal do jiných „otevřených“ souborů pocitů, jako je „láska“, „empatie“ a „soucit“.

V nadcházejících měsících, kdy jsem se cítil v depresi, jsem se ji ani nesnažil potlačit, ani jsem neudělal něco, co by mě udělalo ‚šťastným‘. Místo toho jsem pracoval na uvolnění a uvolnění svalů, dýchání do deprese, abych se dostal z pocitu „deprese“ do „smutnosti“. Když jsem to udělal, nejen že se moje deprese zbavila, ale zjistil jsem, že jsem otevřený láskyplným, jemným nebo empatickým stavům bytí.

Před těmito zkušenostmi jsem si myslel, že mým cílem v životě je být „šťastný“, a často jsem měl pocit, že mi něco chybí, když tomu tak není. V důsledku zkoumání „smutku“ jsem však zjistil, že tento soubor pocitů mnohem více odpovídá tomu, kdo skutečně jsem. Proč bych neměl být smutný vzhledem ke svému těžkému dětství, bolesti, kterou pravidelně pociťuji kvůli utrpení ve světě, mé úzkosti z toho, že budu čelit zapomnění na celou věčnost?

Bylo také zajímavé uvědomit si klíčový důvod, proč jsem nikdy předtím neocenil svůj smutek: způsob, jakým to naše kultura „umí“ považuje za slabost. Je to zakotveno v našem jazyce: např. „je smutný případ“. Lidé, kteří jsou smutní, jsou považováni za poražené.

Překvapilo mě, když jsem poté, co jsem se začal cítit pohodlně se svým smutkem, zjistil, jak nepříjemné to bylo pro mnohé další. Náhodou jsem měl oběd s vedoucím nadace (ironií osudu té, která se zabývá psychologickými problémy) během mého kurzu „pocit uvolnění“. Když jsem jí vysvětloval své nové objevy o smutku, okamžitě se cítila nepříjemně a začala říkat věci jako 'nebuď smutná, buď šťastná!' S úsměvem jsem odpověděl: 'Prosím, neberte mi můj smutek, právě jsem to objevil!' Najednou vstala od stolu a beze slova zmizela. (A to ještě nebyl ani oběd!)

Stále často nevědomě zaháním smutné pocity. Ale dělám to zatím méně často a schopnost cítit svůj hluboký smutek nezměrně obohatila a prohloubila mé prožívání života.

Dr. Pat Love v tomto exkluzivním klipu rozhovoru pojednává o tom, jak silné emoce, jako je smutek, používá náš mozek k signalizaci.