Většinu času píšu o stinných stránkách sebekritiky – a to natolik, že každému, kdo je obeznámen s mou prací, by asi název tohoto blogu vrtal hlavou. Po léta jsem svůj výzkum a praxi soustředil na pochopení a zpochybnění „ kritický vnitřní hlas Všichni máme, že je to pro nás příliš těžké. I když jednání na základě tohoto „hlasu“ je něco, čemu bychom se měli vždy snažit vyhnout, jsou chvíle, kdy je v pořádku cítit se ze svých činů špatně.

Všichni jsme lidé a všichni jsme chybní, ale způsob, jakým emocionálně a jako lidská bytost rosteme, je částečně tím, že rozpoznáme, kdy jsme jednali špatně, a pociťujeme doprovodné pocity bolesti, smutku, zranění a dokonce i hněvu vůči sebe. Pocity, všechny pocity, nám poskytují informace. Potřebujeme zažít špatný pocit ze svého méně než ideálního chování, abychom mohli provádět změny a rozvíjet se.

Například je důležité cítit se špatně, když jsme udělali činy, které ublížily jiné osobě nebo nám samým. Přesto žijeme ve společnosti, která často modeluje vyhýbání se osobní odpovědnosti a vyhýbání se „negativním emocím“ za každou cenu. Dobře si vzpomínám na večeři, kterou jsem měl, kde se nedávno rozvedený muž podělil o odpověď svého terapeuta na jeho žádost o léky na zmírnění bolesti, kterou prožíval. Terapeutova odpověď byla: 'Existují věci, ze kterých byste se měli cítit špatně, a toto je jedna z nich.'

Pacienti se mě často ptají na způsoby, jak překonat bolest, kterou cítí, když s někým nebo sami se sebou špatně zacházeli, pryč od ní nebo ji obejít. S oblibou jsem říkal, že způsob, jak se vypořádat s pocity, je procházet je, ne je obklopovat. Potlačování a vyhýbání se pocitům také není užitečné. Pociťováním negativních pocitů, které máme po špatném chování, můžeme rozpoznat způsoby, jak se chováme, které nejsou v souladu s našimi vlastními hodnotami a přesvědčením. Toto je první krok k tomu, abychom se stali bezúhonnou osobou, osobou, kterou můžeme obdivovat.

Aby bylo jasno, nenavrhuji, abychom přemítali o tom, jak jsme byli špatní nebo se bili, ale spíše, že cítíme své pocity a používáme je k rozvoji sebe sama. Pro mnohé z nás je náročné podívat se na sebe upřímně, aniž bychom se stali obětí pohledu našeho vnitřního kritika. Přesto bezreflexe našich činů a přiměřená emocionální reakce, jak lze očekávat, že se poučíme ze svého špatného chování nebo se budeme vyvíjet uvnitř sebe? Když jsme ublížili někomu jinému, musíme přijmout odpovědnost, abychom vyvinuli nové způsoby bytí. Zde je několik způsobů, jak převzít moc nad našimi nedostatky, aniž bychom spadli na cestu sebenenávisti.

1. Buďte otevření a nedefenzivní

Když litujeme toho, jak jsme jednali, je užitečné zaujmout zvědavý, přemýšlivý postoj, ve kterém spíše hledáme, než abychom se vyhýbali pocitům a informacím, které ztělesňují. Můžeme se ptát sami sebe, proti čemu jsme měli námitky ohledně našeho chování a jak to ovlivnilo nás a ostatní. Měli bychom se snažit zacházet sami se sebou se soucitem, stejně jako bychom to dělali s přáteli, kteří zkoumají problém, který na sobě chtějí změnit.

Pamatujte, že většina z nás vychází ze svého chování upřímně. Mnoho z našich nejhorších vlastností se rodí ze způsobů, které jsme se naučili chránit nebo bránit v raném věku. Tyto věci jsou v naší moci se změnit, ale nejprve musíme rozpoznat a uznat jejich existenci. Zamyšlení nad našimi nejničivějšími činy nás může vést k hlubšímu pochopení toho, jak jsme se stali takovými, jací jsme. Může také vyvolat hodně citu pro okolnosti, které vedly k těmto původním adaptacím.

2. Vnímejte pocity

Když jednáme způsobem, kterým jsme zklamaní, měli bychom si připomenout, že je v pořádku cítit jakékoli pocity, které se objeví. Nemůžeme to překonat tím, že budeme předstírat, že se to nestalo, nebo se budeme snažit otupit pocity, které zažíváme. Pokud si dáme prostor cítit se smutně nebo litovat, učíme se, že dokážeme tyto emoce zvládnout a růst z nich, než abychom šli do extrémů, abychom je buď popírali, nebo se jimi nechali strhnout do stavu devastace.

Pociťovat bolest z toho, že špatně zacházíme s někým, na kom nám záleží, nebo sabotujeme něco, po čem toužíme, je upřímná reakce, která vyvolává další důležité pocity, jako je empatie nebo motivace ke změně. Umožňuje také následovat další emoce, které nám mohou nabídnout vodítka k tomu, proč jsme se vůbec chovali tak, jak jsme jednali. Možná si uvědomíme, že se v nás spustil pocit strachu, hněvu nebo studu, který způsobil, že jsme se bouřili nebo reagovali způsobem, který nám neposloužil. Přijetí těchto pocitů a umožnění jim projít námi je důležitou součástí růstu.

3. Udržujte svého vnitřního kritika pod kontrolou

Jedna věc je být ochoten čelit svým nedostatkům a prožívat své pocity ve snaze lépe porozumět sami sobě. Je to úplně něco jiného, ​​nechat se destruktivním vnitřním nepřítelem šikanovat a urážet nás do stavu sebenenávisti. Sebenenávist nevede ke změně ani k ničemu konstruktivnímu. Každý z nás má nedostatky. Skutečnou zkouškou naší integrity je to, jak jsme schopni převzít osobní odpovědnost za dopad našeho chování na sebe a ostatní a vyvinout se v osobu, kterou chceme být.

Jakmile si všimneme, že máme o sobě kruté, hodnotící myšlenky, jsme na špatné cestě. Myšlenky, které nám slouží pouze k tomu, aby nás ponižovaly nebo nás nutí cítit se poraženi, jsou jistým znamením, že nasloucháme svému kritickému vnitřnímu hlasu. Místo toho bychom se sebou měli dál mluvit jako s přáteli, přijímat pravdivou zpětnou vazbu a zároveň k sobě zůstat hluboce soucitní.

4. Procvičujte si soucit se sebou samým

Být k sobě upřímní nikdy neznamená vláčet se bahnem. Na rozdíl od sebeúcty není sebesoucit o sebehodnocení. Spíše jde o osvojení si laskavého způsobu zacházení se sebou samými, ohleduplného vztahu ke svým myšlenkám a pocitům a přijetí naší společné lidskosti. Když jsme introspektivní, potřebujeme soucit se sebou samým, protože nám pomáhá nenechat se unést cynickými, destruktivními myšlenkami a zároveň zůstat otevřený všímat si způsobů, jak se musíme zlepšit. Když zůstaneme na své straně a připomeneme si, že naše nedostatky jsou součástí toho, co nás dělá lidmi, jsme schopni zůstat otevření a zvědaví na to, co na sobě chceme změnit.

5. Vyhněte se přežvykování

Bez ohledu na to, přemítání o problému ho jen zhoršuje. Pokud si všimneme, že se zasekáváme na špatných myšlenkách vůči sobě samým nebo že své chyby opakujeme, je čas jít dál. Naším cílem není stavět proti sobě případ o tom, jak hrozní jsme. Je to spíše vyzvat k upřímné reflexi, dovolit, aby se objevily jakékoli pocity, a nastavit kurz směrem k různým akcím v budoucnosti.

6. Ptejte se a poslouchejte odpovědi

Když ublížíme jiné osobě, je důležité ji vyzvat, aby sdílela svůj pohled a pokusila se porozumět své zkušenosti. Měli bychom se snažit klást otázky a naslouchat odpovědím, aniž bychom se přerušovali, abychom se odklonili nebo se bránili. Když sdílejí svůj příběh, měli bychom se zaměřit na to, abychom s nimi byli naladěni a reflektovali jejich zkušenosti. Můžeme se pak pokusit sdělit to, co jsme se původně snažili vyjádřit, a přiznat, že jsme byli zraňující tím, jak jsme to udělali.

Proces učení se být k sobě upřímní ohledně našeho zraňujícího chováníje taková, která vyžaduje hodně trpělivosti a hodně sebe-soucitu. Pociťování bolestivých pocitů, které vznikají, je důležitou součástí procesu.Čím více dokážeme přijmout, že jsme učící se, vyvíjející se a zraněný člověk stejně jako všichni ostatní, tím více se dokážeme zmocnit vědomě se rozvíjet a měnit. Můžeme se dozvědět více o tom, proč se určitými způsoby bráníme a jak jednáme způsoby, které omezují náš vlastní život. Můžeme pak podniknout uvědomělejší akce, které nám pomohou vyjádřit, kdo skutečně jsme a co opravdu chceme.