Být konkurenceschopný může mít v naší společnosti ošklivé konotace. Stal se v některých ohledech synonymem pro chamtivost, závist anarcismus. Ale cítit se konkurenceschopný není vždy o stoupání po žebříčku, vítězství v závodě nebo postupu vpřed. Soutěžní pocity jsou naprosto přirozené. Navíc jsou nevyhnutelné. Ať se nám to líbí nebo ne, všichni se často cítíme soutěživí.

Většině z nás je naše soutěživost nepříjemná. Soutěživé myšlenky jsou málokdy hezké. Obvykle jsou přehnané a často znepokojivé. A proč by nebyly? Samotné soutěžení je ze své podstaty dost nepříjemné. Nicméně dovolit si čistě a přímo pocítit naše soutěživé pocity je nejen přijatelné; je to vlastně zdravé. Naše soutěživé pocity jsou ukazatelem toho, co chceme, a uznání toho, co chceme, je klíčem k poznání sebe sama.

Konkurenční pocity nediskriminují. Mohou být pociťovány vůči vzdáleným cizincům nebo našim nejbližším přátelům: k atraktivnímu spolupracovníkovi, o kterém jsme jen slyšeli, nebo k našemu nejlepšímu příteli od doby, kdy jsme byli batolata. Protože nám však tyto pocity často připadají nepřijatelné, máme tendenci je zažehnat nebo je maskovat způsobem, který může ublížit nám i ostatním. Když tyto pocity potlačíme, necháme je hnisat a ovlivní nás různými negativními způsoby.

Je důležité, abychom se spokojili s našimi konkurenčními pocity. Můžeme to udělat tak, že si uvědomíme, že myšlenky a pocity jsou oddělené od činů. Můžeme si dovolit cítit, co cítíme, a pak si vybrat, jak se zachováme. Aplikací tohoto principu na naše soutěživé pocity se můžeme vyhnout jejich mnoha negativním projevům. Tyto zahrnují:

Cynismus - Když nedokážeme uznat své soutěživé pocity, je pravděpodobnější, že se staneme cynickými. To může znít kontraintuitivně. Neudělali by z nás někoho jiného nebo chtěli to, co mají více cynický? Ve skutečnosti je konkurenceschopnost velmi odlišná odcynismus. Cynismus vzniká, když nepřijmeme naše soutěživé pocity jednoduše proto, jaké jsou. Pokud by například náš šéf ocenil spolupracovníka na schůzce, můžeme si myslet: „Počkejte! Chci to uznání. Pracuji stejně tvrdě a zasloužím si stejnou chválu.“ Můžeme se obrátit proti našemu spolupracovníkovi: ‚Jaká pusa! Tohle si ani nezaslouží. Je sotva kompetentní. Proč se vůbec snažím v této společnosti, když idioti jako ona sklízejí všechny odměny?“

Když se objeví tento nepříliš příjemný myšlenkový proces, můžeme absolvovat jeden ze dvou kurzů. Můžeme přijmout, že jsme konkurenceschopní. Můžeme přímo cítit, že chceme v naší kariéře uznání. Když si tyto pocity necháme naplno a přímo prožít v daný okamžik, můžeme se snadněji pohnout dál. Tyto pocity můžeme dokonce nasměrovat tak, abychom byli více motivovaní, tvrději pracovali nebo si stanovili konkrétní cíle.

Na druhou stranu můžeme naše soutěživé pocity překroutit v cynismus. Můžeme jim dovolit, aby v nás vzkvétaly nebo hnily. Můžeme si je splést se svým skutečným úhlem pohledu nebo se obrátit proti osobě, se kterou se cítíme konkurenceschopní. Namísto toho, abychom viděli, že prostě chceme to, co daný člověk dostává a jde dál, můžeme se zapojit do destruktivního myšlenkového procesu, který negativně podbarvuje svět, ve kterém žijeme.

Drby – Když popíráme své soutěživé pocity, můžeme pomalu začít deformovat své okolí negativní optikou. Drby jsou způsob, jak se snažíme uvolnit nebo zmírnit svůj hněv nebo cynismus. Namísto toho, abychom se cítili soutěživí s tou velmi atraktivní ženou, která je přátelská a sebevědomá ve svém chování, můžeme komentovat její „stydlovský styl“ nebo ji nazvat „falešným škádlením“. Můžeme dokonce pomlouvat blízké lidi, říkat jim něco do očí a něco jiného za jejich zády.

Naše city k člověku nejsou černé nebo bílé. Ve skutečnosti lidé, kterých si nejvíce vážíme, jsou lidé, se kterými se musíme cítit nejvíce konkurenceschopní. Můžeme za ně být šťastní a zároveň je všechny nenávidět – často za stejnou věc. Můžeme být nadšeni, že si právě koupili svůj ohromující dům snů a zároveň si přejeme, aby tam byli termiti. Pokud budeme čelit svým pocitům přímo, můžeme získat určitou úlevu, dokonce se jim vysmát. Pokud to neuděláme, můžeme začít činit méně uctivé činy, možná nazvat svého přítele „společenským horolezcem“, když není poblíž, nebo kritizovat jeho „materialistické cíle“ nebo „povrchní zájmy“ společnému příteli. Tento komentář nebo drby se mohou v tuto chvíli cítit dobře, ale nechává nás v sobě cítit dost mizerně.

Sebezapření - Jedním z nejhorších výsledků popírání našich soutěžních pocitů je, že to může způsobit, že odmítneme to, co v životě skutečně chceme. Protože pocity touhy nebo žárlivosti jsou pro nás nepříjemné, můžeme předstírat, že už nechceme to, po čem jsme kdysi toužili. Pokud někdo, do koho jsme byli zamilovaní, chodí s někým jiným nebo pokud práce, na kterou jsme dělali pohovor, selže, můžeme se snadno obrátit proti sobě a stát se sebezapřením. Namísto toho, abychom si mysleli: ‚Opravdu jsem to chtěl, a jsem naštvaný, že jsem to nedostal‘, si můžeme myslet: ‚Je mi to vlastně jedno. To jsem vlastně nikdy nechtěl. Nepůjdu tam, abych se znovu ztrapnil.“ Když se zapojíme do tohoto vzorce, stáváme se stále pasivnějšími. Spíše než jít za tím, po čem toužíme, se tomu vyhýbáme, to vše v zájmu popření našich „nepřijatelných“ soutěžních pocitů.

žárlivost - Soutěživé pocity mohou být plné žárlivosti. Když si dovolíme mít soutěživé myšlenky, nenecháme nás obětí nezastavitelných záchvatů závisti nebo podezíravosti. Když zadržíme naše zdravé a přirozené soutěživé pocity, posílíme negativní části těchto pocitů – včetně žárlivosti. Místo toho, abychom někoho obviňovali, můžeme čelit realitě svých pocitů a zaujmout zdravější postoj.

Například jeden kluk, kterého znám, mi nedávno odhalil myšlenkový pochod, kterým prošel na večírku se svou přítelkyní. Všiml si, že si celou noc vesele povídala s dalšími lidmi, včetně několika mužů. Nejprve si pomyslel: ‚Úplně flirtuje s mým přítelem. Proč kolem něj svítí? Je na něj víc než na mě? Měl bych ji prostě vyhodit, než ze mě udělá blázna.“

V určitém okamžiku si uvědomil, že to, co skutečně cítil, bylo soutěživé. Chtěl, aby mu odpověděla tak, jak odpovídala ostatním lidem na večírku. Jeho myšlení se rychle změnilo na: ‚Miluji, když je takhle zábavná. Chci se o to s ní podělit.“ Místo aby poslouchal hlas v jeho hlavě, který mu říkal, aby se odtáhl a choval se k ní chladně, přidal se k ní a začal s ní vtipkovat. Tím, že byl sám veselý a zábavný, ji to k němu přirozeně přitahovalo a oba se mohli cítit blíž a šťastnější. Pokud by jednal podle své žárlivé nejistoty, místo aby přiznal, že se cítí soutěživý, dosáhl by pravého opaku.

Sebenenávist - Dalším rizikem pohřbení našich soutěžních pocitů je, že je můžeme obrátit a využít k tomumít ze sebe špatný pocit. Přímočará soutěžní myšlenka jako: ‚Nesnáším, že je tak chytrý a vždycky říká správnou věc‘, se může změnit v útok na nás samých jako: ‚Jste tak hloupí. Nikdy nevíš, co říct. Je mnohem poutavější než ty.“ Když se obrátíme proti svým konkurenčním pocitům, obracíme se proti sobě. Stydíme se za to, kdo jsme a co chceme. Namísto toho, abychom se snažili napodobovat lidi, které obdivujeme, se ve vztahu k nim jednoduše bouráme.

S tolika negativními projevy potlačování našich přímých konkurenčních pocitů, jak jim můžeme čelit upřímněji a ujistit se, že je budeme používat zdravými způsoby? Především si musíme pamatovat, že pocit soutěživosti neznamená nechat tyto emoce převzít nebopřemítání v negativních myšlenkách. Jde o to přijmout naše přirozeně se vyskytující soutěžní reakce, plně je procítit a jít dál. Můžeme se smířit s tím, že tyto pocity máme často. Můžeme se s nimi dokonce bavit, nechat si tu nejhnusnější možnou myšlenku a pak tu myšlenku nechat jít.

Když to budete dělat jako cvičení, můžete se cítit čistě, zdravě a dokonce osvěžující. Jak ilustrují výše uvedené příklady, když potlačujeme své soutěživé pocity, mají způsob, jak prosakovat a ovlivňovat naše chování. Přesto pokaždé, když přiznáme, že máme tyto myšlenky, můžeme si vědomě vybrat, jak chceme jednat. Můžeme být mnohem proaktivnější, abychom se stali nejlepší verzí sebe sama, a to jak přijetím sebe sama, tak i rozvojem jako motivovaní (a soutěživí) jedinci, jimiž ve své podstatě jsme.