Způsob, jakým rodiče komunikují se svým dítětem během prvních několika měsíců jeho života, do značné míry určuje typ vazby, kterou si k nim vytvoří. Vztah mezi primárním pečovatelem a dítětem může vytvořit bezpečný, úzkostný, neorganizovaný nebo vyhýbavý styl připoutání, který vytvoří plán vztahů po celý život dítěte. Když jsou rodiče citlivě naladěni na své dítě, pravděpodobně se vyvine bezpečná vazba. Být bezpečně připojen k rodiči nebo primárnímu pečovateli přináší dětem řadu výhod, které obvykle trvají celý život. Bezpečně připoutané děti jsou schopny lépe regulovat své emoce, cítí se jistější při prozkoumávání svého prostředí a mají tendenci být empatičtější a starostlivější než ty, které jsou připoutané nejistě.

Naproti tomu, když jsou rodiče z velké části špatně naladění, vzdálení nebo dotěrní, způsobují svým dětem značné utrpení. Děti se tomuto odmítavému prostředí přizpůsobují budováním obranných strategií připoutání ve snaze cítit se bezpečně, modulovat nebo zmírňovat intenzivní emocionální stavy a zmírňovat frustraci a bolest. Vytvářejí jeden ze tří typů nejistých vzorců náklonnosti ke svému rodiči (vyhýbavý, ambivalentní/úzkostný nebo neorganizovaný/bojácný). V tomto článku popisujeme vzorce vyhýbání se vazbě, u kterých bylo zjištěno, že představují přibližně 30 % obecné populace.

Co je vyhýbavá připoutanost?

Rodiče dětí s vyhýbavou vazbou bývají po většinu času citově nedostupní nebo na ně nereagují. Ignorují nebo ignorují potřeby svých dětí a mohou být obzvláště odmítaví, když je jejich dítě zraněné nebo nemocné. Tito rodiče také odrazují od pláče a podporují u svých dětí předčasnou nezávislost.

V reakci na to se vyhýbavé připoutané dítě brzy v životě naučí potlačovat přirozenou touhu vyhledat rodiče pro útěchu, když je vystrašené, zoufalé nebo trpí bolestí. Výzkumník příloh Jude Cassidy popisuje, jak se tyto děti vyrovnávají: „Během mnoha frustrujících a bolestivých interakcí s odmítajícími postavami připoutanosti se naučily, že uznání a projevování úzkosti vede k odmítnutí nebo trestu.“ Tím, že nepláčou nebo navenek nevyjadřují své pocity, jsou často schopni částečně uspokojit alespoň jednu ze svých potřeb připoutanosti, a to zůstat fyzicky blízko rodičům.

Děti identifikované jako vyhýbavé pouto k rodičům mají tendenci se odpojovat od svých tělesných potřeb. Některé z těchto dětí se naučí silně spoléhat na sebeuklidňující a sebevýchovné chování. Vypěstují si pseudonezávislou orientaci na život a udržují si iluzi, že se o sebe dokážou kompletně postarat. V důsledku toho mají malou touhu nebo motivaci vyhledávat pomoc nebo podporu jiných lidí.

Jaké chování souvisí s vyhýbavou vazbou u dětí?

Dokonce i jako batolata se mnoho vyhýbavých dětí již stalo samostatnými, předčasně vyspělými „malými dospělými“. Jak bylo uvedeno, hlavní obrannou strategií připoutanosti, kterou používají děti s vyhýbavou připoutaností, je nikdy navenek neprojevovat touhu po blízkosti, vřelosti, náklonnosti nebo lásce. Avšak na fyziologické úrovni, když jsou jejich srdeční frekvence a galvanické kožní reakce měřeny během experimentálních separačních zkušeností, vykazují stejně silnou reakci a tolik úzkost jako ostatní děti. Vyhýbavě připoutané děti mají tendenci vyhledávat blízkost, snaží se být blízko své připoutané postavě, aniž by s nimi přímo interagovaly nebo se k nim nevztahovaly.

V jednom takovém experimentu, postup „Strange Situation“, teoretička připoutanosti Mary Ainsworthová, pozorovala reakce 1letých dětí během odloučení a shledání. Nemluvňata, která se vyhýbala, se „vyhýbala kontaktu s matkou nebo se mu aktivně bránila“, když se matka vrátila do pokoje. Podle Dana Siegela, když jsou rodiče vzdálení nebo vzdálení, dokonce i velmi malé děti „intuitivně získávají pocit, že jejich rodiče nemají v úmyslu je poznat, což v nich zanechává hluboký pocit prázdnoty“.