Nedávno se můj přítel, který trpí chronickými bolestmi zad, vrátil z další návštěvy lékaře s nečekanou radou. Místo obvyklé diskuse o injekcích, lécích, fyzikální terapii nebo dokonce operaci mu lékař doporučil knihu, Léčení Bolesti zad: spojení mysli a těla . Kniha od John E. Sarno , M.D. se snaží vysvětlit, „jak může stres a další psychologické faktory způsobit bolesti zad – a jak můžete být bez bolesti bez léků, cvičení nebo operace“. Když četl knihu, můj přítel byl zasažen Sarnovým spojením mezi traumatem z raného dětství a bolestí zad dospělých. Za pouhých pár týdnů přemítání a zpracovávání tohoto spojení v sobě již viděl zlepšení svých příznaků.

V těchto dnech se stále více dozvídáme o nepříznivých účincích traumatu na mnoho aspektů našeho duševního a fyzického zdraví a pohody. Zdá se, že věda spojuje rané trauma se vším bolesti zad na Deprese . V nedávném rozhovoru s Oprah Winfrey na 60 minut psychiatr a neurolog Bruce Perry hovořil o vlivu nepříznivých dětských příhod na nás jako dospělé. 'Pokud máte vývojové trauma, pravdou je, že budete vystaveni riziku téměř jakéhokoli druhu fyzického zdraví, duševního zdraví, sociálního zdravotního problému, na který si vzpomenete,' řekl Perry.

Nevyřešené trauma nás může pronásledovat po celý život způsoby, které se často nezdají být přímé. Jako dospělí se můžeme pokusit zapomenout nebo přehlédnout minulost. Můžeme si myslet: 'Moje dětství nebylo tak špatné' nebo 'Mnoho lidí to mělo horší než já.' Neuvědomujeme si, že tyto staré rány mohou mít nejrůznější fyzické a psychické účinky. Některé události v nás mohou nedobrovolně vyvolat reakce, o kterých jsme léta nepřemýšleli: vina, stud, strach nebo hněv pramenící z raného dětství.

Výzkum náklonnosti naznačuje, že nejen to, co se nám děje, ovlivňuje nás a naše vztahy, ale že jsme ovlivněni také tím, do jaké míry jsme nebyli schopni cítit plnou bolest a dát smysl našim zkušenostem. Když se nevypořádáme se svým traumatem, neseme si ho s sebou. Nerozuměli jsme svému příběhu, a proto naše minulost stále ovlivňuje naši přítomnost nesčetnými neviditelnými způsoby. Ovlivňuje to, jak máme rodiče, jaký máme vztah ke svému partnerovi, jak se cítíme, myslíme a jednáme ve světě.

Proto možná nejdůležitější věcí, kterou můžeme udělat pro vyřešení nevyřešeného traumatu, je vytvořit koherentní příběh. Nedávno jsem měl tu čest učit eKurz s Dr. Danielem Siegelem na téma '.' V kurzu jsme zdůraznili, že některé věci, které nám jako dospělým nepřipadají traumatické, nám jako dětem připadaly traumatické. Vytváření koherentního vyprávění je proces, který zahrnuje zapsání jakéhokoli „velkého traumatu T“, které jsme prožili, ať už jde o vážnou ztrátu, zneužití nebo život ohrožující událost, stejně jako „malá traumata“, která jsme zažili. Tyto události se nemusí zdát tak dramatické, ale ovlivnily nás tím, že nám způsobily úzkost, strach nebo bolest, a proto změnily způsob, jakým jsme viděli sami sebe, ostatní lidi a svět kolem nás. V mnoha případech zjistíme, že tato traumata nejsou zcela vyřešena.

Příkladem toho byl kurz, který jsem vyučoval o koherentním vyprávění. Žena napsala příběh, o který se podělila se třídou. Začala tím, že hanebně prohlásila, že jako dítě zabila koně, trauma, které označila za známku své ‚špatnosti‘. Další podrobnosti však vyprávěly úplně jiný příběh. Ukázalo se, že když jí bylo pouhých 11 let, rodiče ji posadili na koně, který nebyl ochočený. I přes strach vzala koně na projížďku po stezce, stejně jako v minulosti s jinými dobře vycvičenými koňmi. Kůň se něčím vylekal, nedokázal překonat skok a zemřel. Její rodiče ji okamžitě obvinili ze smrti zvířete a pohrozili, že ji pošlou do internátní školy, pokud nenapíše omluvné dopisy všem v rodině.

Když příběh vyprávěla ve třídě, lidé poukazovali na to, že nemá smysl říkat, že je zodpovědná. Ve skutečnosti to pro začátek vypadalo spíš jako zanedbání ze strany jejích rodičů, aby ji přiměli jezdit na divokém koni. Žena stále trvala na tom, že je stále vinna. Až když si představila, že se stejná událost stane dítěti, které v jejím současném životě znala a které bylo shodou okolností stejně staré jako ona v době nehody, zaklaplo. Ta událost ji nejen traumatizovala a vyděsila, ale byla z ní obviňována, což v ní zanechalo pocit hanby, o kterém si myslela, že si zaslouží.

Tato žena si s sebou nesla tento pocit hanby po celý život a přitom věřila, že všechno špatné, co se jí stalo, je také zasloužené. Vyprávěním svého příběhu dokázala pochopit, jak se realita lišila od té, kterou přijala a jíž věřila odmalička. Jako dospělá byla s podporou skupiny schopna čelit tomu, že její rodiče byli nedbalí a ohrozili ji i koně, což byla realita, která byla pro ni v dětství příliš děsivá. Tím, že její vyprávění bylo koherentní, byla schopna cítit se sama pro sebe, zažít určitou úlevu a vyřešit některé ze svých traumat spojených s incidentem. Také se konečně dokázala zbavit pocitu, že je v podstatě ‚špatná‘, který ji provázel od té události.

Přestože naším instinktem může být pohřbít minulost, minimalizovat svou bolest nebo se jí vyhnout, pocit toho, co se nám stalo, může ve skutečnosti vést k uzdravení. Může nám pomoci oddělit naše rané zkušenosti od současnosti a identifikovat negativní překryvy, které tyto zkušenosti mají na náš současný život, včetně našeho fyzického zdraví a vztahů. Vytvoření koherentního vyprávění může být mocným nástrojem k vyřešení traumatu raného dětství. Porozumění naší historii nás může osvobodit od mnoha jejích břemen ve všech jejich projevech. Může nám pomoci prolomit destruktivní mezigenerační cykly, abychom se stali silnějšími rodiči a partnery. Může nás to vést k tomu, že se sami v sobě cítíme bezpečněji a poskytujeme více bezpečí ostatním. Čelit našemu traumatu není snadné, ale je to základní aspekt duševního a fyzického léčení, nástroj k budování lepších vztahů a klíč k odemknutí našeho nejpravdivějšího já.