Vlastnosti, které projevuje dobrý rodič, jsou stejné jako ty, které jsou charakteristické pro dobrého terapeuta. Je to proto, že rodiče a terapeuti jsou zapojeni do podobného úsilí: podporují a povzbuzují růst a vývoj jedinečné a autonomní lidské bytosti. Je zřejmé, že tento úkol je ve srovnání s terapeutickým sezením mnohem impozantnější v situaci rodičovství. Rodiče se však mohou něčemu naučit, pokud budou zkoumat vlastnosti, které vykazují dobří terapeuti, a způsoby, kterými se chovají ke svým klientům.

Jaké jsou vlastnosti dobrého terapeuta?

Výzkum toho, co dělá psychoterapii účinnou, ukázal, že nejdůležitějším prvkem, který přináší terapeutický pokrok, je dobrý pracovní vztah mezi terapeutem a klientem. Osobní kvality terapeuta do značné míry určují tón a emocionální dopad terapeutického procesu. Totéž platí pro rodinu, ve které mají osobní vlastnosti rodičů primární vliv na emoční klima domova.

Dobrý terapeut je skutečný a autentický

Být otevřený a nedefenzivní je zásadní. Nemít odsuzující postoj a být soucitný a přímý v komunikačním stylu je také důležitý. Dobrý terapeut nezapadá klienty do určitého teoretického rámce nebo modelu, ale místo toho se k nim vztahuje jako ke skutečným lidem. Ideální terapeut nestaví sociální konformitu nad osobní zájmy klienta. Spíše než se snažit odstranit nebo zakrýt emocionální bolest, aby klienti zapadli do společnosti, je důležité pomoci jim naučit se vyrovnat se s realitou života a zachovat si svou individualitu. Dobrý terapeut má zájem učit se od klientů a cítit s nimi a je ochoten zažít bolestné osobní pravdy, které klienti v průběhu léčby odhalí. Tento otevřený přístup a přístup ke klientům spolu se schopností terapeuta zpřístupnit a regulovat své vlastní emoce mu umožňují být v souladu s nejhlubšími úrovněmi verbální a neverbální komunikace klienta.

Ve vztahu rodič/dítě musí být dítě ve vztahu ke skutečné osobě skutečnou osobou. Pro raný vývoj dětí je životně důležité, aby se dokázaly podívat do očí skutečné osoby a viděly, jak se v nich přesně odráží. Když rodiče dají smysl svému dětství tím, že se podívají do své minulosti, cítí bolest, která je vzbuzena, a konečně tím, že mají vhled a porozumění tomu, co zažili, již nejsou odříznuti od svého dětského já. Jsou pak schopni se ke svým dětem vztahovat pravdivě empatie a pochopení. Dobří rodiče mají zájem poznat své děti, ne je utvářet tak, aby se jim podobaly, nebo aby na ně reflektovali určitým způsobem. Individualita a jedinečnost dítěte jsou důležitější než společenská norma.

Dobrý terapeut r povznáší jako rovný s rovným a ne z nadřazené role
Efektivní terapie probíhá v kontextu respektujícího, rovnocenného terapeutického spojenectví mezi dvěma jednotlivci. Terapeut nepůsobí jako vševědoucí lékař méněcennému klientovi. Nezaujímá postoj všemohoucnosti nebo blahosklonnosti. Namísto hraní role si terapeut plně uvědomuje, že on/ona i klient jsou lidské bytosti, které si zaslouží stejnou úctu. Rovnost psychoterapie je evidentní v její inherentní nevtíravosti; tedy v terapeutově uznání základní hodnoty klienta a jeho práva na individuální existenci.
Ve stejném smyslu dobří rodiče nehrají roli rodičů. Vyjadřují se ke svým dětem spíše s respektem, než aby nabízeli rodičovské reakce určované rolí. I když se dítě zjevně nevyrovná svým matkám nebo otcům, pokud jde o fyzickou velikost, sílu, znalosti nebo schopnosti, je důležité, aby rodiče nevyužívali těchto rozdílů k vykořisťování, přemožení a zastrašování svých potomků. Vševědoucnost rodičů vede k tomu, že se dítě cítí zbytečně malé, slabé nebo méněcenné.

Dobrý terapeut I je konzistentní

Terapeut poskytuje konzistenci a stabilitu. V ideálním případě má terapeut schopnost být přítomen a vyhovuje mu vyjádření pocitů. Terapeut musí být zralý na to, aby během sezení pozastavil své vlastní potřeby a priority, aby jeho reakce na komunikaci klienta mohly vybudovat důvěru. Ve chvílích, kdy je terapeut špatně naladěn a reaguje způsobem, který narušuje terapeutické spojenectví, tuto chybu uzná a s klientem si to „promluví“, aby napravil trhlinu v jejich vztahu a posunul se v terapii kupředu. Tento rozhovor zahrnuje terapeuta, který má dvojí zaměření, jedna část je na jejich vnitřní zkušenosti a druhá na zkušenost klienta. Terapeut vyzve klienta, aby vyjádřil, jak prožívá rupturu, a potvrdí svou realitu toho, jak tuto událost prožil. Terapeut pak může znovu navázat vztah a spojení s klientem.

Ve vztahu k výchově dětí je pro navázání důvěry důležitá rodičovská zralost a důslednost. Rodiče musí odolávat regresivním trendům ve své vlastní osobnosti, aby podpořili bezpečí svých potomků. A když jsou rodiče špatně naladěni na své děti a reagují způsoby, které jsou zraňující, mohou uznat svou chybu, zahájit konverzaci, kde mohou jejich děti mluvit o svých pocitech, a tak obnovit důvěru ve svůj vztah se svými dětmi.

Dobrý terapeut e prokazuje poctivost a poctivost

Je důležité, aby terapeut vedl svůj osobní život čestně a čestně. Protože je klient v tak zranitelné pozici, je ovlivněn jemností terapeutova interpersonálního stylu vztahů, když terapeut postrádá integritu.

Děti jsou také extrémně zranitelné vůči svým rodičům a jsou citlivé na změny v chování svých rodičů, a když se potýkají s duplicitou a lží svých rodičů, utrpí vážné rány do vlastního smyslu bytí. Rodiče si často idealizují na vlastní náklady. Aby se cítili bezpečně, mění svou vlastní realitu a ohýbají se, aby uvěřili pohledu svých rodičů. Rodiče by se proto měli snažit jednat zodpovědně, bezúhonně ve všech svých společnostech a nedovolit, aby pokrytectví a dvojí standardy ohrozily jejich důstojnost a sebeúctu.

Dobrý terapeut je vzorem

V průběhu terapie terapeut bezděčně vystupuje jako vzor pro klienty. Modeluje zájem o sebezkoumání, přijímání postoje k pocitům a schopnost regulovat pocity a chování. Terapeut také projevuje styl vztahu k jiné osobě, který je uctivý, soucitný a rovnocenný.

Ve vztahu rodič/dítě dítě dychtivě sleduje každý aspekt osobnosti rodiče, aby se naučilo, jak být. Rodičovství s sebou nese zodpovědnost vědomí, že vše, co rodiče dělají, slouží jako vzor pro to, jakým člověkem se jejich dítě stane. Pocity rodičů o sobě se bezděčně přenášejí na dítě. Nejdůležitější věcí, kterou mohou rodiče pro své děti udělat, je rozvíjet samy sebe, aby se ze sebe skutečně cítily dobře.

Co se děje v terapii?

Klientovi je nasloucháno s pocitem dotazu
Terapeutický proces je v podstatě procesem dotazování, ve kterém terapeut naslouchá s empatií a soucitem, ve snaze klienta poznat a pochopit. Terapeut pozastavuje úsudek a intuitivně hledá, přemýšlí a ptá se: 'Jak se tento člověk cítí?' 'Co tato osoba prožívá?'

Poslouchání tímto způsobem je pro rodiče překvapivě obtížné. Rodiče často nerozlišují mezi sebou a svými dětmi, „protože tento malý človíček pochází ode mě, musí být jako já“. Místo toho, aby viděli své dítě jako geneticky jedinečného jedince, kterým skutečně je, vidí sami sebe takové, jaké byly ve svém dětství. V tomto případě se dítě necítí vidět. Když však rodiče mají pocit, že se ve vztahu ke svému dítěti ptají, jsou oba fascinováni tím, že se vynoří jedinečná osobnost, a žijí v něm. V takovém případě se dítě cítí osvědčené.
Klient může svobodně říci a cítit cokoli v atmosféře přijetí a zájmu.

V psychoterapii je kladen velký důraz na svobodu slova a vyjadřování pocitů. V terapeutickém prostředí se klienti mohou vyjadřovat bez omezení pravidel logiky nebo cenzury. To jim umožňuje jasně myslet a získat vhled do sebe sama. Terapeut se zdržuje trestání nebo odmítání klientů za jejich komunikaci, ať je jakkoli zkreslená nebo negativní. Klienti na emocionální úrovni pochopí, že jakákoli myšlenka nebo pocit je přijatelný. Rodiče mají často problém vytvořit u svých dětí atmosféru přijetí. Kvůli nevyřešeným problémům rodičů z jejich vlastního dětství je pro ně těžké přijmout celou škálu pocitů svého dítěte a umožnit emocionální reakce svého dítěte.