Být rodičem je spojeno s velkým tlakem, aby naše děti jednaly správně. Ale omezená na konkrétní každodenní rozhodnutí přináší toto úsilí také spoustu zmatků. Je snadné uvíznout v kontrolních seznamech položek, které, jak doufáme, budou přínosem pro naše děti: speciální třídy, programy a rodičovské metodiky. Lámeme si hlavu nad tím, jaká svačina je nejlepší pro naše batole, až po která škola je nejlepší pro našeho teenagera. Přesto to, co od nás naše děti potřebují na základní, emocionální úrovni, je o něco přímočařejší, než si možná myslíme.

Výzkum vteorie připoutánínám říká, že nejdůležitějším způsobem, jak pomoci našim dětem cítit se bezpečně a vytvářet si zdravé vazby, je zajistit, aby se cítily bezpečně, byly viděny a uklidněny. Ale co to obnáší? Znamená to, že se cítí v bezpečí, znamená to, že bychom je měli mít u sebe 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, nebo je povzbuzovat k budování jiných bezpečných vztahů? Znamená to uklidnit je, nechat je vyhýbat se situacím, které je vyzývají, nebo je naučit nástroje, jak zvládat své emoce? Znamená to, že se cítí být viděni, že posilujeme jejich sebeobraz hromadou chvály nebo že jim věnujeme pozornost, učíme se je a přizpůsobujeme se jejich potřebám? Uspokojit emocionální potřeby našeho dítěte není snadné a bez problémů, ale je to něco hmatatelného, ​​o co se můžeme snažit. Můžeme toho dosáhnout dodržováním určitých zásad, které mohou sloužit jako vodítka při každé výzvě, se kterou se jako rodiče setkáme.

POMÁHÁME NAŠIM DĚTEM, ABY SE VIDĚLY:

Zajistit, aby se naše děti cítily vidět námi, znamená, že bychom se měli snažit poznat, kým skutečně jsou, odděleně od našich vlastních projekcí. Zde je několik věcí, na které je třeba se zaměřit:

Poslouchat: Prvním a nejjednodušším krokem je věnovat čas naslouchání našim dětem. Když se snažíme vychovávat naše děti, často máme v životě nespočet dalších tlaků. Je snadné se ztratit v našich vlastních světech. Učiníme-li naslouchání našim dětem prioritou, může jim to pomoci cítit se porozuměni tomu, kdo skutečně jsou a čím vším procházejí. Naše děti nebudou vždy logické a jejich emoce nám nemusí vždy dávat smysl, ale naše ochota sedět s nimi a vyslechnout je, je sama o sobě důležitá.

Děti potřebují naladěné, nahodilé reakce. Měli bychom slyšet, co říkají, a pokusit se jim to vrátit zpět, aby věděli, že je slyšíme. Odpovědi jako: „Chápu, že je to pro tebe těžké“ nebo „Je mi líto, že jsi z toho tak zdrcený“ jim může hodně pomoci, aby se cítili vidět. Měli bychom se snažit vytvořit bezpečné prostředí pro naše děti, aby promluvily tím, že nebudeme defenzivní nebo argumentující ohledně jejich jedinečné zkušenosti.

Vyhněte se štítkům: Ode dne, kdy se narodí, je snadné označit naše děti jako „vybíravé miminko“, „panovačné“ batole, „stydlivé“ dítě nebo „potrhlý ​​teenager“. Tyto štítky mohou utvářet pocit identity našeho dítěte ještě více než jejich činy. Je důležité vyhýbat se definicím a nálepkám, které jsou pouze odrazem nás samých nebo toho, kým chceme, aby naše dítě bylo pro sebe.

Naše vnímání našich dětí je často poskvrněno našimi vlastními projekcemi. Můžeme se dokonce přistihnout, že si na ně bezděčně stěžujeme nebo je odsuzujeme způsobem, který si sotva uvědomujeme. Nebo můžeme udělat opak a chtít je vidět v příliš pozitivním světle a neúmyslně jim dát nálepky, jako je „chytrá“ nebo „hezká“. Tyto zdánlivě pozitivní nálepky mohou být také destruktivní a zanechávají v dětech pocit, že jsou cenné pouze tehdy, když splní naše očekávání. Mnohem lepší je pokusit se vyhnout definování výroků a místo toho být zvědaví na to, kdo jsou a jak se vyvíjejí, a také podporovat to, co je zajímá a osvětluje.

* Oddělte své zkušenosti od jejich: Abychom jasně viděli své děti, měli bychom se pokusit podívat na svou vlastní minulost. Jak se k nám chovali v naší rodině? Jak jsme byli viděni? Jakými způsoby jsme nuceni tyto vzorce opakovat? Jakými způsoby bychom mohli tyto vzorce příliš kompenzovat? Pokud s námi například v naší rodině zacházeli jako s přítěží nebo jsme byli považováni za potřebné, vidíme naše dítě stejně a cítíme se zneklidněni jejich požadavky? Nebo je nám líto našeho dítěte, obáváme se, že se bude cítit tak, jak jsme se cítili my, a přehnaně to kompenzujeme tím, že pro něj děláme příliš mnoho?

* Radost z nich: Zaujmout laskavý a zvědavý přístup k našim dětem je neuvěřitelně cenné. Nové studie ukazují, že potěšení z našich dětí může být to nejdůležitější, co pro ně můžeme udělat. Všichni bychom si měli udělat čas na to, aby nás naše děti rozesmávaly, užívaly si jejich vtipy a oceňovaly jejich jedinečné způsoby vyjadřování. To je něco jiného než budovat naše děti a nabízet přehnanou chválu. Jde o to, abychom si je mohli autenticky užít, aby to oni sami pocítili.

POMÁHÁME NAŠIM DĚTEM SE CÍTIT BEZPEČNĚ:

Ať už máme jakýkoli výchovný styl, ať už pracujeme na plný úvazek nebo zůstáváme doma, naším cílem by mělo být poskytnout našim dětem bezpečnou základnu, ze které se mohou odvážit ven. Aby se naše děti cítily bezpečně, znamená to, že jim musíme nabídnout péči, skutečnou péči, starost, teplo a náklonnost. Ve vztahu k nim musíme být stálí, spolehliví a důslední. To však neznamená, že to s nimi musíme přehánět.

Jako rodiče jsme vřelou a milující platformou, ze které naše děti jednoho dne vyrostou. Musíme je vybavit jejich vlastními nástroji, aby se ve světě cítili bezpečně. To znamená umožnit našim dětem, aby měly nezávislost, objevovaly a dělaly pro sebe co nejvíce. Znamená to také naplňovat své vlastní potřeby odděleně od našich dětí, abychom jim tyto potřeby nevnucovali, což by je mohlo zapříčinit, že se k nám nebudou cítit bezpečně nebo se k nám přimknou. Pomáhá také našim dětem následovat náš příklad a vidět nás jako úplné, naplněné jedince s bohatým životem, jehož jsou důležitou součástí. Nejsou však samy o sobě celým naším životem.

POMÁHÁME NAŠIM DĚTEM, ABY SE CÍTILY:

Aby se naše děti cítily uklidněné, musíme se naladit na to, když jsou v tísni. Měli bychom se snažit nabízet pohodlí a podporu, která je odrazem toho, čím procházejí. Můžeme je vytáhnout ven a naslouchat tomu, co prožívají, odrážet jim jejich myšlenky a pocity, aby se cítili pochopeni.

Když naše děti něco bolí, měli bychom se snažit pěstovat soucit. Měli bychom se však vyvarovat promítání do nich na základě našich vlastních minulých zkušeností. Často děláme chybu, když si myslíme, že naše dítě se cítí jako my jako děti, a musíme si uvědomit, že je jedinečný jedinec a má své vlastní zkušenosti a reakce. Měli bychom se bránit tomu, abychom je litovali nebo jim dopřávali, aby se pokusili zmírnit jakékoli znepokojivé pocity, se kterými se mohou potýkat. Místo toho bychom jim měli pomoci rozvinout schopnost tolerovat stresující emoce a naučit je zdravým strategiím kopírování, aby zvládly své silné reakce, a tak jim poskytnout nástroje, jak se s odolností vypořádat s mnoha životními výzvami.

Nejdůležitější věcí, kterou můžeme udělat pro blaho našich dětí, je ztělesnit vlastnosti, které jim umožní vytvořit si k nám bezpečnou vazbu. Když se snažíme poskytnout našim dětem základy pro bezpečnou vazbu, musíme si všimnout, že některé z těchto úkolů jsou pro nás náročné. To může být založeno na nevyřešených problémech z naší minulosti. Možná jsme nezažili bezpečnou vazbu s našimi vlastními ranými pečovateli, což nás zanechalo v nejistotě. Proto bychom měli usilovat o rozvoj větší vnitřní jistoty, abychom mohli dělat co nejlepší práci při výchově vlastních dětí.

Abychom toho dosáhli, musíme vyřešit bolestivé zkušenosti z naší vlastní historie, které pravděpodobně spustí naše dítě. Pro některé z nás může být pouhé přijetí lásky našeho dítěte bolestivé, protože vyvolává nevyřešené emoce o tom, že se v dětství necítili milováni. Pláč našeho dítěte může být ohromující, protože je ozvěnou naší staré bolesti. Oddělit naše prvotní reakce od zkušeností našeho dítěte je způsob, jak zvednout těžkou váhu z jejich ramen. Může nám to pomoci lépe se naladit na jejich zkušenosti a prezentovat se pro ně, když nás potřebují.