V neděli večer jsem uložila syna do postele, uklidila dům do atypického pořádku a upekla dva quiche s použitím přesného množství surovin, které jsem koupila v obchodě. Moje přesná nadvláda nad těmito naprosto světskými činnostmi mi dávala pocit klidu, měkkou iluzi kontroly.

nevydrželo to.

Asi 10 minut předtím, než byl quiche úplně upečený, spadl na dno trouby smítko. Roh utěrky, kterou jsem uchopil, abych ji setřel, se při kontaktu rychle roztavil a vytvořil tvrdé, lepkavé místo, které páchlo spálenou gumou. Zbytek noci jsem se marně snažil seškrábat dehtový nepořádek. Ve velkém schématu života to nebyl velký problém. Mohu si dovolit přijít o dva nedopečené quiche a hodinu spánku nad špinavou troubou. Ale moje reakce byla zvláštní a zdrcující. Cítil jsem se zpanikařený, bezmocný a zmrzlý. Fasáda kontroly spadla a s pádem jednoho malého drobečku se dveřmi sypaly rozhněvané trosky událostí minulého týdne.

Je dost těžké shrnout týden ve vlastním, bezprostředním životě, ale když to spojíte se světovými zprávami, které mohou být zároveň neuchopitelné a hluboce osobní, je snadné se úplně dezorientovat. Nejnovější titulky mohou vyvolat pocity strachu, hněvu a šoku doprovázené neurčitou představou, co s těmito pocity dělat. Tyto vzrušené emoce, které zůstanou bez dozoru, se mohou snadno proměnit v úzkost, depresi, podrážděnost a paniku. Mohou se přenést do našeho každodenního projevu: napjaté interakce, nevysvětlitelná nerozhodnost, neobvyklá únava nebo reakce boj nebo útěk na neškodnou pekařskou nehodu.

Díky technologiím a komunikaci na vrcholu jsme pravděpodobně informováni více než kdy jindy. Nosíme s sebou zařízení, které nás upozorňuje na nejnovější podrobnosti o nemocech, katastrofách a ničení, a to vždy jediným kliknutím od neustálého proudu informací vyvolávajících úzkost. Mnoho dní nám může připadat, jako bychom se probouzeli do světa, kde na naše dveře nyní klepou velké a děsivé možnosti, které se kdysi rýsovaly na obzoru.

Ať už zastáváme jakékoli politické přesvědčení a jakékoli příčiny, které si ceníme, všichni se shodneme na tom, že žijeme ve chvíli velké nejistoty. Nejsme první generací, která to zažila, ale to nemění její dopad. Pro některé z nás jsou naše pocity palivem pro činy. Pro ostatní nás to žene hledat rozptýlení nebo únik. Přesto, ať se obrátíme k boji nebo útěku, stav světa nás ovlivňuje. A s novými psychologickými příznaky přicházejí nové otázky, jak reagovat.

A průzkum z Americké psychologické asociace nedávno ukázal, že 63 procent Američanů považuje budoucnost národa za velmi či poněkud významný zdroj stresu, přičemž 59 procent lidí to označilo za „nejnižší bod v historii USA, který si pamatují“. Podle generálního ředitele APA Arthura C. Evanse Jr., Ph.D., tento trend není jednostranný a přesahuje stranické linie. „Nejistota a nepředvídatelnost spojená s budoucností našeho národa ovlivňuje zdraví a pohodu mnoha Američanů způsobem, který je pro toto období nedávné historie jedinečný,“ řekl Evans. Další studie podobně se ukázalo, že celková úroveň úzkosti Američanů loni vzrostla.

V reakci na zvýšené nebo přehnaně vzrušené emoce vyvolané současnými událostmi je první věcí, kterou je třeba zvážit, péče o sebe sama. Jak se můžeme přivést do stavu klidu a schopností, aniž bychom zavrhli své skutečné pocity? Jak si můžeme zůstat vědomi a ve spojení s tím, na čem nám záleží, aniž bychom se cítili bezmocní nebo ohromeni? Zde je několik strategií, které můžeme přijmout a které nám pomohou zůstat silní a soustředění i v těžkých časech.

Přijměte své pocity

Existuje silná, kulturně řízená inklinace snažit se to udržet pohromadě, když věci mají pocit, že se rozpadají. Je také mnoho okamžiků, kdy se chceme schovat pod skálu nebo se zahrabat pod deku rozptýlení. A i když naším cílem není dovolit našim emocím, aby nás přemohly, pohltily nebo oslabily, jejich potlačení může vést k potížím (nebo záchvatům paniky na straně trouby.) Pro ty z nás, kteří jsou spouštěni, je lepší najít zdravé způsoby, jak vyjádřit naše emoce. Když si nedovolíme cítit své pocity naplno, můžeme být odříznuti v jiných oblastech našeho života. Můžeme se začít cítit divně, odpojeni, demoralizovaní nebo sklíčení. Můžeme ztratit páru, jako by naše vitalita byla utlumena.

Naše pocity nemusí být racionální a na rozdíl od našich činů je nemůžeme ovládat. Často existuje mylná představa, že pocit, že je něco kontraproduktivní, nebo nám bude bránit v promyšlených akcích. Přesto pocity přicházejí ve vlnách. Když potlačujeme své emoce, vlna se jednoduše hromadí a rozlévá se jinými, často nemístnými způsoby. Když si dovolíme uvolnit emoce, můžeme se ve skutečnosti stát klidnějšími, soustředěnějšími a sebevědomějšími. Vody se uklidňují a my můžeme jít vpřed.

Není žádná ostuda dovolit si cítit se smutně. Je v pořádku plakat nebo křičet nebo křičet. Můžeme sdílet své pocity s někým, komu důvěřujeme, s přítelem nebo terapeutem, díky kterému se cítíme pohodlně a bezpečně. Můžeme se pokusit nepřemítat nebo se příliš ponořit do obsahu myšlenky, ale spíše si dovolit cítit plný vzestup a pád pocitu a hledat pocit klidu a úlevy, který následuje. Pokud necítíme úlevu a uvízneme ve stavu špatného pocitu, je to často signál k tomu, abychom vyhledali pomoc a podporu. V těchto chvílích může být návštěva poradce nebo terapeuta transformativním aktem péče o sebe.

Přijmout opatření

Naše pohnuté reakce mohou být silnou motivací. Když si dovolíme cítit své emoce, můžeme se nabít energií a s čistou hlavou přemýšlet o účinných krocích, které můžeme podniknout. Pro některé z nás mohou tyto akce zahrnovat dobrovolnictví, oslovování a angažování se v záležitostech, které jsou pro nás důležité. Pro jiné to může být spojení s přáteli a rodinou nebo zapojení do činností, které nám přinášejí radost nebo smysl.

Velkorysost a altruismus nám nabízejí účinné nástroje, jak se dostat mimo naši hlavu a skutečně zažít dopad toho, co nabízíme. Tyto činy mohou přijít v laskavosti, kterou poskytujeme lidem, se kterými se setkáváme v každodenním životě, nebo hlasovacím lístkem, který jsme odevzdali v den voleb. Můžeme pociťovat velkou úlevu a sílu, když sladíme své činy s našimi hodnotami jak ve velkém, tak v malém.

Je také v pořádku dát si povolení dělat cokoliv, na čem nám záleží. Můžeme si dát pauzu, jít na procházku, meditovat, navštívit místo, které máme rádi, vtipkovat, jít ven s přáteli, podívat se na zábavný pořad nebo uvařit oblíbené jídlo. Staráme se o sebe a o lidi, na kterých nám záleží, tím, že podnikáme činy, které nás naplňují.

Připojit

Jedna z mála dobrých věcí, které vzejdou z bolestných událostí, je naše vůle jako lidské bytosti se spojit. Když se dějí špatné věci, musíme se opřít jeden o druhého. Můžeme využít zkoušení k nalezení vlastního osobního kmene, budování našeho týmu. Tím nemyslím zužování našeho světa na skupinu lidí, kteří všichni myslí nebo se chovají úplně stejně, ale hledání jedinců, kteří nás povznášejí a inspirují. Můžeme trávit čas s lidmi, kteří mají soucit, a můžeme projevit soucit v našich vlastních interakcích. Můžeme se otevřít a mluvit o svých zkušenostech svobodněji, abychom se zapojili do autentických výměn a měli k sobě skutečný cit. A můžeme přijmout dobrodružství objevování a sdílení činností, které nám dodávají energii.

Chvíle, kdy cítíme strach, mohou být tím nejdůležitějším, kdy bychom měli oslovit. Neměli bychom se zapomínat ptát ostatních lidí, jak se mají. Můžeme je vyzvat, aby vyprávěli svůj příběh a byli otevření vyprávět ten náš. Můžeme být k někomu citliví, když prochází těžkým obdobím, a umožnit druhým, aby pro nás udělali totéž. Čím více se dokážeme jako lidské bytosti spojit na osobní úrovni tváří v tvář, tím více naděje a méně cynismu v sobě neseme.

Zůstaňte přítomni

Je snadné trávit čas lamentováním nad minulostí nebo katastrofou ohledně budoucnosti. Ale jedna lekce, kterou nás všímavost učí, je, jak sklízet plody života v přítomnosti. Naše současná zkušenost většinou neodpovídá zprávám, které sami sobě posíláme, nebo děsivým příběhům, které vyprávíme. Pokud se přihlásíme sami k sobě, můžeme zjistit, že právě tady v tuto chvíli jsme vlastně v pořádku.

Když se svět začne cítit, jako by se zpod nás otáčel, můžeme se nadechnout a přemýšlet o pocitech v našem těle. Můžeme se pokusit napojit na naše okolí tím, že je budeme zkoumat každým ze svých smyslů. Co slyšíme, vidíme nebo cítíme? Spíše než přemýšlet o drtivé cestě, která nás čeká, bychom si měli položit otázku: 'Jaký je úplně další krok, který mě dovede k mému cíli?' a udělejte tu malou akci.

I když se ocitneme ve špatných nebo traumatických situacích, lidské bytosti mají tendenci být odolnější, než si myslíme. Odpovídáme nejlepším způsobem, jak umíme. Trápit se, když nejsme v krizi ohledně všeho, co na světě existuje, nikomu neprospívá. Místo toho tu můžeme být sami za sebe, pomoci si uklidnit se a věřit ve vlastní osobní sílu a vytrvalost. Když to uděláme, jsme mnohem schopnější podnikat produktivní akce a být tu pro někoho jiného.

Vyhněte se přežvykování

Je velmi snadné hnisat ve stavu frustrace. Naše pocity mohou být převedeny na něco mocného, ​​ale naše vytrvalé zaměření na negativní nás může srazit dolů a demotivovat. Když se naše myšlenky zaseknou při opakování a cítíme se uvězněni v cyklu přemítání, snáze se cítíme v depresi, unavení a vystrašení. Je možné zůstat při vědomí a bdělosti, aniž bychom se mučili destruktivními myšlenkovými vzory nebo „ kritické vnitřní hlasy ' které nás vedou k pocitu bezmoci. Existují skutečné důvody cítit smutek, skutečné důvody cítit hněv, ale nemá cenu využívat stav světa k tomu, abychom zůstali mučeni a uvězněni v našich myslích.

Je pro nás mnohem lepší dostat se z hlavy, hledat spojení, podnikat akce a interagovat s fyzickým světem kolem nás. Pokud si všimneme, že se dostáváme do hodně kontraproduktivního cyklického myšlení, můžeme si dát pauzu. Můžeme si připomenout, že náš kritický vnitřní hlas převzal volant a nijak nám neslouží. Pravděpodobně je to chvíle, kdy si procvičíme soucit se sebou samým, dovolíme si cítit pocit pod myšlenkou a vrátíme se k tomu, na čem nám záleží.

Nakonec najít způsob, jak čelit bolestivým pravdám, aniž by se člověk nechal zdrtit nebo se pokusil o útěk, je jednou z velkých výzev lidského stavu. V některých ohledech je stav světa odrazem osudu každého z nás. Ale lidské bytosti jsou zrozeny k boji, napojeny na to, aby přetrvávaly, a navrženy tak, aby se spojily. Možná je tedy naším nejlepším lékem najít to, kvůli čemu ten boj stojí za každého z nás, a napojit se na to co nejvíce – připojit se k tomu vší silou, svým hlasem, svým hlasem, naší přítomností, naší vytrvalostí a náš soucit. Dejte najevo, že jsme tu pro cokoliv, co přijde, a cokoli přijde, jsme tu jeden pro druhého.