Vztahy jsou hodně o dávání a braní. Ve své nejlepší podobě jsou tok lásky a náklonnosti tam a zpět. Věci jdou hladce, když jsme schopni se naladit na přání a potřeby druhého člověka a on se dokáže naladit na naše. Přesto, jak většina z nás ví, tato sladká a jednoduše znějící interakce je často plná komplikací. Jedna osoba může chtít více blízkosti, zatímco druhá potřebuje trochu prostoru. Často se jeden člověk cítí nejistější a potřebuje ujištění, zatímco druhý se cítí rušen a potřebuje odstup.

Důvody těchto tendencí mají hodně společného s naším vzorem rané připoutanosti. Často říkám, že poznání našich vzorců připoutání může být darem, který neustále dává, pokud jde o pochopení toho, jak myslíme, cítíme a jednáme v našich vztazích. V mém posledním blog , Psal jsem o tom, jak může mít vzor vyhýbavé připoutání dopad na člověka po celý život. V tomto blogu budu hovořit o tom, jak se v dětství vytváří vzorec úzkostné připoutanosti a jak nás dále ovlivňuje v našich vztazích mezi dospělými.

Úzkostná ambivalentní připoutanost

Když se dítě cítí bezpečně, vidí ho a uklidňuje svým rodičem konzistentním způsobem, je schopno vytvořit si k tomuto rodiči bezpečnou vazbu. Když je však rodič občas dostupný a naladěný a necitlivý nebo rušivý vůči ostatním, je pravděpodobnější, že dítě zažije úzkostný ambivalentní vzorec připoutání. Úzkostlivě připoutané dítě může mít pocit, že musí lpět na svém rodiči, aby naplnilo jeho potřeby. Mohou se cítit rozrušení z rozchodu a mít potíže s tím, aby je rodič uklidnil, když se shledají.

Tento vzorec připoutání se může vytvořit, když dítě zažije emocionální hlad, který na něj nasměruje rodič místo toho, aby pěstoval lásku. Když je rodič emocionálně hladový, může se zaměřit na dítě nebo na něj vzhlížet, aby naplnil své vlastní potřeby. Například mohou obejmout dítě, když ony potřebují obejmout nebo hledat ujištění od dítěte, když ony přát si být útěchou. Když však dítě potřebuje náklonnost nebo lásku od rodiče, může být rodič rozptýlený nebo zaujatý svými vlastními potřebami.

Rodiče, kteří si mezi sebou a svým dítětem vytvoří úzkostnou vazbu, jsou často špatně naladěni na potřeby dítěte. Když dávají dítěti, dělají to způsobem, který je rušivý nebo více o nich. Mohou se více starat o to, aby vypadali jako dobrý rodič, než o to, aby se naladili na své děti, to znamená, že vidí své děti takové, jaké jsou, a dávají jim způsobem, který je citlivý k tomu, co v tu chvíli potřebují. Jedna matka například popsala, jak pro svou dceru vytvářela propracované narozeninové oslavy. Bohatě by se zdobila a oblékala v naději, že získá pozornost tím, že je 'dokonalá máma'. Její dcera by se však cítila úzkostná, nepříjemná a pod tlakem, aby vystupovala jako „dokonalá holčička“, aby její matka vypadala dobře. Dcera se nakonec cítila vyčerpaná a prázdná z večírku, což ve skutečnosti nebylo o ní.

Tito rodiče se mohou rozptýlit vlastní úzkostí a nejistotou, a aniž by si to uvědomovali, mohou jednat způsobem, který je buď panovačný, nebo přehlížející jejich děti. Protože se však někdy „udělají správně“ a reagují na své dítě naladěným způsobem, dítě se může cítit zoufale a potřebuje vůči rodiči, cítí, že se musí rozčilovat nebo dát najevo své emoce, aby dostalo, co potřebuje.

Dítě, které zažívá úzkostnou vazbu, se často cítí spíše vyčerpané, než vyživované pozorností rodičů, protože tato pozornost je prázdná a invalidizující. Mají tendenci se o rodiče starat a lpí na nich z pocitu potřeby a někdy viny, jako by se o rodiče museli postarat.

Rodič, který vytváří vzor úzkostné připoutanosti, může přehánět své dítě ve snaze získat od něj „lásku“ a ujištění. Dítě s tímto typem připoutanosti ke svému rodiči si neuvědomuje pocit klidu. Jsou ponecháni ve stavu zmatku, zda se mohou spolehnout na ostatní. Nemohou těžit z občasných časů, kdy je jejich rodič naladěn, protože mezi nimi je příliš mnoho bolestivých interakcí.

Rodič, který si ke svému dítěti vytváří úzkostnou vazbu, často sám zažil tento styl připoutání jako dítě. Měli své vlastní emocionální potřeby, které nebyly důsledně naplněny, což v nich zanechalo pocit prázdnoty. Když se stanou rodiči, často se obracejí na své dítě, aby se pokusili zaplnit citovou díru. Tento styl připoutání se pro dítě stává vzorem toho, jak vztahy fungují, a přenášejí tento model do svých vlastních vztahů dospělých. Pokračuje tak generační cyklus úzkostného připoutanosti.

Zaujatá příloha

Když člověk zažil jako dítě úzkostné ambivalentní připoutání ke svému rodiči, může si dále vytvořit zaujatou připoutanost ke svému partnerovi v dospělém romantickém vztahu. Protože jsou zvyklí na to, že je někdo nekonzistentně dostupný, mají tendenci se cítit nejistější a ve svém vztahu hledají více ujištění. Zároveň mohou mít problém důvěřovat slovům, vřelosti a náklonnosti svého partnera, protože když tato slova použili jejich rodiče, byla často prázdná a postrádala skutečnou naladěnou výchovu, kterou potřebovali.

Jako dospělí se mohou cítit nuceni vyžadovat známky toho, že jsou pro svého partnera výjimeční, ve snaze potlačit svou úzkost. Mohou zažívat pocityemocionální hladvůči svému partnerovi, které jsou podobné těm, které k nim nasměroval rodič. Mohou doufat, že je jejich partner „zachrání“ nebo „dokončí“, což je snaha, kterou žádná jiná osoba nesplní. Proto, i když se domnívají, že hledají blízkost a pocit bezpečí tím, že se drží svého partnera, jejich zoufalé činy ve skutečnosti partnera odstrčí.

Kvůli hluboce zakořeněné nejistotě ze své minulosti se zaujatí lidé ve vztahu mohou chovat způsobem, který se jeví jako zoufalý, nejistý, náročný, majetnický, žárlivý nebo ovládající vůči svému partnerovi. Často si špatně vykládají činy svého partnera jako odmítavé nebo necitlivé, často si myslí věci jako: ‚On mě opravdu nemiluje.' 'Kdyby mě opravdu miloval, měl by...,' nebo 'Ona mě opustí.' „Jak se ke mně může takhle chovat? Copak nevidí, jak moc pro něj dělám?“ 'Měl jsem pravdu, že jsem jí nevěřil.' Kromě toho, že si úzkostně připoutaný člověk dělá starosti o city svého partnera vůči nim nebo možná právě proto, může mít tendenci to přehánět pro svého partnera, stejně jako to přeháněli jejich rodiče s nimi ve snaze ‚přimět je, aby je milovali‘.

I když se může zdát, že úzkostně připoutaný člověk hledá někoho, kdo je pečující a dostupný, často je to přitáhne k člověku s vyhýbavým stylem připoutanosti, který má problémy s uspokojením jejich emocionálních potřeb. I když to zní paradoxně, jejich intenzivní emoce doplňují chybějící, vlastně potlačené emoce osoby s vyhýbavou vazbou. Vzájemně posilují své adaptace v bolestivém tanci svých interakcí. Vyhýbavá osoba posiluje svůj pocit potřeby se emocionálně stáhnout, protože jejich partner je tak náročný. Zaujatý partner naopak posiluje jejich potřebu pronásledovat a tlačit na svého partnera, protože jeho partner je tak vzdálený a odmítavý. Ačkoli je bolestivé znovu zažít tuto nejistotu, lidé se často cítí nuceni znovu vytvořit emocionální klima svého dětství. Proto je tak důležité porozumět našim stylům připoutání a porozumět jim, abychom pak mohli změnit svůj styl vztahování.

Zaujatý styl připoutání může ztížit romantické vztahy, je však možné vytvořit si bezpečný styl připoutání jako dospělý. Toto je téma, o kterém budu diskutovat na online workshopu,Vývoj zabezpečeného připojení.' Abychom si vybudovali větší vnitřní bezpečnost, musíme pochopit naši vlastní historii připoutanosti a odkud pocházejí naše modely vztahů. S tímto pochopením můžeme vyvinout koherentní vyprávění o našich raných zkušenostech, které nám umožní nahlédnout do toho, jaký máme dnešní vztah.

Může být také užitečné budovat vztahy s lidmi, kteří mají bezpečnější styl připoutání než ten náš. Pokud tam zůstaneme, i když se věci začnou cítit nepohodlně a neznáme, můžeme se přizpůsobit novému druhu vztahu a vytvořit si zasloužené bezpečné připoutání. A konečně, vyhledání terapie může být velmi cenným nástrojem, který mění život pro rozvoj bezpečnější vazby. Terapeut nám může nejen pomoci prozkoumat náš raný život a to, jak nás ovlivnil, ale když se s terapeutem rozvíjí důvěryhodný a konzistentní vztah, můžeme rozvíjet větší vnitřní bezpečí. Celkově vzato, se sebesoucitem a odvahou čelit minulosti můžeme změnit svůj styl připoutanosti, užít si více lásky v přítomnosti a utvářet svou budoucnost.