Jako kultura se velmi zajímáme o sebevědomí. A to je dobrá věc. To, jak se cítíme, určuje, jak se chováme ke svému okolí a naopak. V roce 1890 William James označil sebeúctu za základní lidskou potřebu, která není o nic méně nezbytná pro přežití než emoce jako hněv a strach. A přesto se nám často nedaří změřit mnoho rozdílů mezi sebeúctou a marnivostí nebo nedokážeme pochopit, jak naše činy a reakce mohou sloužit k posílení jednoho oproti druhému.

Teoretik zvládání terorismu Dr. Sheldon Solomon tvrdí, že sebeúcta je „kontroverzní, protože někteří tvrdí, že je životně důležitá pro psychickou a mezilidskou pohodu, zatímco jiní trvají na tom, že sebeúcta je nedůležitá nebo je spojena se zvýšeným násilím a sociálním necitlivost.' Dále říká, že 'ti, kdo tvrdí, že vysoké sebevědomí je problematické a spojené se zvýšenou agresivitou, buď úmyslně, nebo nevědomky zaměňují a [ztotožňují] sebeúctu s narcismem.'

Rozdíl mezi sebeúctou a narcismem má velký význam na osobní i společenské úrovni. Sebeúcta se liší od narcismu v tom, že představuje postoj vybudovaný na úspěších, které jsme zvládli, hodnotách, kterých se držíme, a péči, kterou projevujeme ostatním. Narcismus je naopak často založen na strachu ze selhání nebo slabosti, zaměření na sebe, nezdravé touze být považován za nejlepší a hluboce zakořeněné nejistota a základní pocit nedostatečnosti. Odkud se tedy tyto postoje berou? A proč je tvoříme?

V naší nové knize Já v obležení , můj otec, psycholog a autor Robert Firestone, a já píšu: „Marnost je fantazijní obraz sebe sama, který se vytváří, když rodiče nahrazují prázdnou chválu a falešné nahromadění za skutečnou lásku a uznání, které svému dítěti nedokázali poskytnout. ' Takoví rodiče nechávají své děti cítit se neviděné a s pocitem tlaku být někým, kým nejsou. Na druhou stranu rodiče, kteří jsou naladěni na své děti a skutečně k nim reagují, nechávají své potomky vidět a ověřovat je. Tyto děti vyrůstají s přesným smyslem pro to, kým jsou, a se zdravým sebevědomím.

Studie to ukázaly děti podávaly komplimenty za dovednosti, které neovládají, nebo talenty, které nemají, se cítí, jako by nedostali žádnou pochvalu, často dokonce prázdnější a méně zabezpečeni. Pouze děti chválené za skutečné úspěchy si dokázaly vybudovat sebeúctu. Ostatní byli ponecháni, aby rozvinuli něco mnohem méně žádoucího – narcismus. Nepřirozený tlak nebo nezasloužené nahromadění může vést ke zvýšené nejistotě a úzkosti, které podporují narcismus nad sebedůvěrou.

Narcismus podporuje závist a nepřátelské soupeření, kde sebeúcta podporuje soucit a spolupráci. Narcismus upřednostňuje dominanci, kde sebeúcta uznává rovnost. Narcismus zahrnuje aroganci, kde sebeúcta odráží pokoru. Narcismus je konfrontován s kritikou, kde je sebeúcta posílena zpětnou vazbou. Narcismus vyžaduje strhnout ostatní k zemi, aby nad nimi mohl stát. Sebeúcta vede k tomu, že každou lidskou bytost vnímáme jako hodnotnou osobu ve světě smysluplnosti.

Společnost hraje roli při podpoře sebeúcty nebo narcismu. Dr. Solomon vysvětluje: „Sebeúcta je v konečném důsledku kulturní konstrukce, protože normy hodnot, podle kterých se lidé posuzují, jsou odvozeny z dodržování sociálních norem.“ Tyto standardy mohou lidem buď poskytnout způsoby, jak se ze sebe cítit dobře, nebo mohou podporovat nerealistická očekávání, která mohou pouze zničit sebevědomí. Solomon poznamenává, že v Americe musí být muž bohatý a úspěšný a žena musí být ‚mladá a hubenější než kus linguini, a to je nemožné‘. On uvádí:

Naše děti jsou ve velmi raném věku učeny dodržovat soubor hodnot, které nejsou pro průměrného jedince reálně dosažitelné. A tak by nás nemělo překvapovat, že třetina americké populace je v depresi a další třetina je závislá na drogách a alkoholu a poslední třetina se dívá na televizi nebo nakupuje v [superobchodě] řetězovou pilu nebo citron.

Když Dr. Solomon a jeho kolegové, Jeff Greenberg a Tom Pyszczynski, vyvinuli teorii zvládání teroru, jedna z otázek, kterou si položili, byla: Jaký je význam sebeúcty? Jejich výzkum odhalil důležité odpovědi na jejich otázku a mimochodem podtrhl důvod, proč, jak poznamenal William James, „sebeúcta je základní lidská potřeba, nezbytná pro přežití“. Jejich zjištění ukázala, že mocným a potenciálně produktivním štítem proti existenciálním úzkostem, které jsou vlastní našemu lidskému stavu, je pocit, že každý z nás je cenným členem smysluplného vesmíru.

Dr. Solomon a jeho kolegové předpokládají, že existenciální uvědomění a pokusy vyhnout se úzkosti ze smrti významně přispěly k mnoha světovým válkám a politickým konfliktům. Dr. Solomon i Robert Firestone naopak tvrdí, že když vědomí smrti není popíráno, ale uznáváno, může být použito k podpoře míru a soucitu. Myšlenka, že jsme všichni na jedné lodi, i když potápějící se lodi (jak naznačuje Solomon), podporuje pocit rovnosti a pospolitosti. Uznání, že naše fyzické já sdílí stejný osud a že všichni máme stejné obavy, nám může pomoci lépe chápat svá omezení.

Cítit se dobře jako člověk a být přijatelný pro to, kým jste, vám umožňuje procházet životem s pocitem účelu, smyslu a hodnoty. Ernest Becker napsal, že ‚zdánlivě banální slova ‚sebeúcta‘ jsou jádrem lidské adaptace.“ Abychom získali pocit sebe sama, musíme se vnímat jako hodnotní členové společnosti, která něco znamená. Vracet se a nabízet soucit, pomoc a empatii je klíčem k uvědomění si naší hodnoty. Když si uvědomíme, že náš čas na zemi je pomíjivý, přijmeme bolestnou realitu, která dává každé akci větší váhu, každý okamžik větší palčivost. Dává nám to také skvělou příležitost využít čas, který máme, a lidi, se kterými tento čas sdílíme. Budování sebeúcty je tedy o budování mimo sebe, smyslu pro komunitu, kamarádství a rovnosti mezi našimi bližními.