Vztah, který máme s našimi rodiči nebo primárními pečovateli, není téměř nikdy černý nebo bílý. Někteří z nás mohou být více nakloněni idealizaci svých rodičů, zatímco jiní se mohou cítit obzvláště přiblížení jejich nedostatkům. Většina z nás má na svědomí obojí.

Jako dospělí jsme často schopni lépe vidět, že naši rodiče jsou jen lidské bytosti se silnými a slabými stránkami, a někdy dokážeme identifikovat pozitivní a negativní účinky, které na nás mají. Můžeme si dokonce myslet, že náš vztah s rodiči je ‚vyřešený‘. Přesto je tato perspektiva velmi odlišná od té, kterou jsme měli jako děti, když naši rodiče nebo rodiče měli amnohem hlubší dopadna nás.

Role fantasy Bonda

Jako dítě jsou naši rodiče doslova klíčem k přežití. Jejich schopnost, nebo její nedostatek, poskytnout nám pocit bezpečí, naladit se na naše potřeby a uklidnit nás, když jsme byli v tísni, vytvořily základ toho, jak vidíme sebe, druhé a jak fungují vztahy. Silné a slabé stránky, které měli, měly amocný efektkdyž jsme byli mladší, a tento efekt se v našich životech projevuje dodnes. Tyto téměř neviditelné síly internalizované z naší rané zkušenosti s našimi rodiči pomáhají utvářet způsob, jakým jednáme a jak se vidíme v průběhu celého života. Mnoho z toho je způsobeno iluzí spojení nebo ' fantazijní pouto “ tvoříme s rodičive chvílích ohromné ​​tísně.

„Fantasy pouto“ nazval můj otec, psycholog a autorský lékař, aby popsal základní obranný mechanismus, který nám pomáhal udržet si pocit bezpečí a jistoty ve chvílích, kdy jsme zažili ohromující frustraci, zranění nebo dokonce teror. U kojenců může představa splynutí s pečovatelem snížit pocity hladu a frustrace. Tato iluze spojení může sloužit jako kompenzace nedostatků v jejich péči. Například pokud měl jejich rodič problém navázat oční kontakt, uklidnit je, popřKdyž se dítě často cítí vystrašené, frustrované, nepřítomné nebo rozzlobené, může se spoléhat na představu bezpečí před děsivou realitou mít rodiče, který se necítí bezpečně. Dítě si rodiče osvojuje a cítí se jako bezmocné dítě a všemocný rodič v jednom. Vychováváme se tak, jak jsme byli vychováváni, jak se trestáme, tak se uklidňujeme tak, jak se s námi zacházelo.

Tento vzorec se projevuje v průběhu našeho vývoje, když se ztotožňujeme s rodiči a internalizujeme je několika způsoby. První je, že přebíráme jejich postoje k nám a kolem nás. Toto je z velké části nevědomý proces. Jako děti nám připadá mnohem hrozivější vidět své rodiče jako vadné, než nést vinu na sebe. Ať už je rodič odmítal, rozčiloval se nebo byl panovačný a emocionálně hladový, máme tendenci dávat smysl těmto rysům tím, že si myslíme, že s námi není něco v pořádku. Pokud je problém na nás, máme kontrolu, díky čemuž se cítíme bezpečně.

Vnitřní hlas

Na základě těchto rodičovských podnětů si pak vyprávíme příběhy o tom, kdo jsme, a vidíme se očima našich rodičů. Začínáme tvořit „ vnitřní hlas “ to převádí postoje, které jsme převzali od našich rodičů, do našeho vlastního sebepojetí. Pokud byl rodič kritický vůči nám nebo sobě, tuto kritiku přijímáme my. Pokud jsme se cítili jako břemeno nebo že jsme příliš hluční, příliš tiší, příliš potřební, příliš rozzlobení, příliš stydliví atd., budeme těmto věcem o sobě věřit ještě dlouho poté, co vyrosteme.

Dalším způsobem, jak si udržet spojení s rodiči, je vidět se jako oni. Jeden muž, se kterým jsem mluvil, mluví o vině, kterou cítí, kdykoli za cokoli zaplatí, protože vyrůstal ve strachu z nadměrného utrácení své matky. Není neobvyklé brát rysy našich rodičů za své. Můžeme se chovat tak, jak jsme je viděli jednat, nebo se můžeme bouřit proti jejich vlastnostem, protože se tolik bojíme, že je máme. V každém případě se ohýbáme z formy a vyjadřujeme způsob bytí našich rodičů spíše než svůj vlastní.

I když vyrosteme a začneme vidět své rodiče jasněji, stále si z velké části neuvědomujeme dlouhodobý účinek tohoto raného fantazijního pouta na nás. Pokračujeme v zachování jejich odkazu tím, že se ponižujeme a budujeme je. Není to tak, že bychom si mysleli, že naši rodiče byli dokonalí. Jen si myslíme, že byli lepší, než byli, a stále věříme, že jsme ze své podstaty chybnější než my.

Jedním z důvodů, proč jsme tak tvrdohlaví, pokud jde o udržování těchto spojení, je to, že kdysi byly to pravé, díky čemu jsme se cítili bezpečně. Jako děti byli naši rodiče všemocnými silami, kteří museli být dobří, abychom mohlicítit se bezpečněa přežít v nebezpečném světě. I po letech hádek, nesouhlasu nebo fyzického odloučení od nich zůstáváme ve spojení s rodiči všemi možnými způsoby, které v nás existují. Můžeme nadále věřit jejich postojům k nám nebo je promítat na ostatní. Udržujeme je v sobě naživu tím, že žijeme podle předpisu, který pro nás napsali, téměř vždy bez vědomí toho, co děláme.

Když jsme seberodiči, opakujeme vzorce z našeho dětství, zejména ve vztazích mezi dospělými. Jedna žena, se kterou jsem mluvil, popsala, že měla matku, která ji strhla a často na ni žárlila. Na druhou stranu, její otec ji vybudoval tak, aby byla ‚rozkošná‘ a zasypával ji pozorností, dokud nezestárla a už nebyla ‚malou holčičkou‘.

Během jejího dospívání a mladých dospělých let zůstala její matka kritická a emocionálně hladová, zatímco její otec se stal vzdáleným a odmítavým. Cítila se ztracená a jako by potřebovala být rozkošná/zbožňovaná ve svých dospělých vztazích, aby se jí vrátilo pozitivní posílení, které cítila od svého otce. Zároveň k sobě byla neuvěřitelně kritická a vypadala podobně jako její matka. Dodržování předpisu svých rodičů v ní zanechalo pocit, že potřebuje být středem pozornosti a zároveň, že není hodna pozornosti.

Prolomení pouta fantazie

V žádném případě nejde o to démonizovat rodiče nebo naznačovat, že úmyslně ubližují svým dětem. Jak jsem řekl, všichni rodiče jsou lidé a přicházejí se svými vlastními zraněními a historií. Stejně jako jejich negativní vlastnosti přispívají k našemu negativnímu postoji k sobě samým a ostatním, tak i jejich pozitivní vlivy posilují naše sebepojetí. Určitě existují vlastnosti, které na našich rodičích obdivujeme a které bychom rádi napodobovali.

Jako dospělí se však musíme naučit, jak odlišit pozitivní od negativních, odhalit jinak neviditelné síly, které nám neslouží, a zachovat ty, které slouží. Můžeme přerušit původní fantazijní spojení a čelit bolesti, kterou jsme drželi od dětství a která byla způsobena nedostatky našich rodičů. Jedině tak můžeme být plně svobodní vytvářet život, který odráží to, kým skutečně jsme, a budovat vztahy, které jsou založeny na skutečných, zdravých způsobech vztahu.