10 liber znamenalo rozdíl mezi skutečným životem a pouhým přežíváním.

Před rokem jsem založil svou sebehodnotu na čísle popisujícím gravitační přitažlivost mého těla k Zemi. Cítil jsem, že přirozené signály hladu mého těla jsou známkami slabosti. Věřila jsem, že když budu moci jen déle běhat, vidět mezeru mezi stehny nebo se vejít do nejmenší velikosti, najdu konečně štěstí.

Navzdory těmto iracionálním myšlenkám jsem si také nějak myslel, že nejsem ‚dostatečně nemocný‘, abych potřeboval pomoc. Trvalo mi téměř dva roky, kdy jsem se potýkal s poruchou příjmu potravy, než jsem konečně navštívil terapeuta. Pořád jsem si říkal, že se z toho nakonec ‚vytrhnu‘, nebo že se tento ‚malý problém‘ sám vymýtí, jakmile dosáhnu života, a tím i těla, které jsem chtěl.

Bez ohledu na svou výmluvu jsem se vždy přesvědčoval, že nezdravé smýšlení, ve kterém jsem žil, je nelegitimní problém. Moje sebezneplatnění bojů, kterým jsem čelil, byla prostě záminka, abych zůstal v pohodlí své poruchy příjmu potravy. Děsila mě myšlenka na uzdravení a ztrátu moci nad věcmi, které jsem mohl ovládat. Tím, že jsem si zachoval svůj příběh o tom, že nejsem skutečně „dost nemocný“, jsem si umožnil pokračovat ve svých nezdravých návycích a zaměřil jsem se na nemožný úkol dosáhnout nedosažitelného.

Ale nakonec mě unavilo žít život s touhou být svým nejmenším já. Mojí jedinou motivací bylo probudit se menší než předchozí den. Jediný pocit úspěchu, který jsem dokázal najít, bylo kručení v žaludku. Stal jsem se skořápkou toho, kým skutečně jsem. Neměla jsem energii věnovat se svým vášním, ani motivaci studovat, vařit si pro sebe, ani sebevědomí podívat se na sebe do zrcadla, aniž bych se úplně roztrhala. Strategizoval jsem každé jídlo, bojoval s každým soustem a zadržoval dech pokaždé, když jsem stoupl na váhu.

Tohle nebyl život, který jsem chtěl, ale byl to život, který jsem si vytvořil. A strávil jsem příliš dlouho v začarovaném prostředí svých vlastních neuspořádaných myšlenek, pouze jsem přežíval, než jsem si uvědomil, že si zasloužím skutečně žít. Rozhodl jsem se, že jsem strávil příliš mnoho svého života tím, že jsem si přál být menší.

Poruchy příjmu potravy nejsou na výběr. Jsou to život pohlcující, psychicky vyčerpávající a fyzicky náročný konflikt v nás samých. Cesta k uzdravení se zdá být skličující, a také je, ale neúspěchy a překážky, kterým jsem čelil, exponenciálně stojí za to vlastnit život, který nyní miluji.

V životě je víc než jen existovat – žít je něco většího. A i když jsem možná o 10 kilo těžší, jsem nekonečně lehčí, aniž by na mých bedrech leželo břemeno poruchy příjmu potravy.

Napsal jsem to, protože bych si přál, aby to někdo napsal za mě. Přál bych si, abych věděl, že pro dosažení titulu „dost nemocný“ neexistuje žádná požadovaná hranice. Bez ohledu na to, jak vážíte, jak vypadáte, jakého jste pohlaví, kolik je vám let, jaké jste etnické příslušnosti – bez ohledu na to, kdo jste, zasloužíte si být lepší. Zdraví lidé se nediví, zda jsou „dost nemocní“.

Pokud vy nebo někdo, koho znáte, bojujete s poruchou příjmu potravy, máte k dispozici mnoho zdrojů, jak začít s přechodem od přežití k prosperitě.