V každém životě může být člověk mnoha věcmi, často pro mnoho lidí. Jsme rodiče, partneři, synové nebo dcery, sourozenci, nejlepší přátelé, šéfové a spolupracovníci. Mnoho bot, které naplníme, nás může roztáhnout. Někdy je kvůli plnosti našich životů nutné stanovit priority a plánovat způsoby, které se mohou zdát praktičtější než osobní. Svůj volný čas šetříme jako mince v prasátku, ale až příliš často zapomeneme, na co jsme vlastně šetřili. Ve skutečnosti se mnozí z nás provinili tím, že neúmyslně umístili formu nad podstatu.

Dobrým příkladem toho je mýtus o dokonalé rodinné dovolené. Většina z nás považuje čas strávený s partnerem nebo dětmi za drahý. Plánujeme a plánujeme, rezervujeme vstupenky a stoly, stavíme nabité itineráře, ale když na to přijde, někdy můžeme být tak zabřednutí do svých záměrů, že nám uniká aktuálnost našich zkušeností. Je snadné nechat se zahrnout do interního kontrolního seznamu, přetahovat naše děti z místa na místo a pózovat pro obrázky, takže ztratíme kontakt s tím, jaké to je být v tu chvíli. Jsme tak zaneprázdněni vytvářením vzpomínek, že je zapomínáme prožívat.

To platí pro mnoho příkladů z našich životů – velkých i malých – od víkendů po svatby, od výletů do parku po rodinná setkání. Možná plánujeme romantickou noc, připravíme perfektní scénu a neponecháme žádný detail náhodě. Pak přijde ta chvíle a něco nás nevyhnutelně rozhodí, t.j. náš partner se objeví trochu pozdě nebo nás nenapadá, o čem si pár minut po večeři povídat. Není neobvyklé, že vytváříme scénáře, ve kterých cítíme tlak na to, aby věci šly určitým, velmi specifickým směrem, a nakonec zklamání, když ne. To nás může nechat vyhodit ruce do vzduchu, vzdát se, rozčílit se nebo celý zážitek sabotovat.

Proč je to tak běžný vzorec?

Za prvé, čím více se vzdalujeme od zpomalení, navazování spojení a skutečného žití našich životů, tím více se obracíme k fantazii, abychom nahradili skutečné vztahy. Většina z nás má v různé míře tendenci zabřednout do představ, jak by věci měly být. Vyprávíme si příběhy, které se odehrávají jako pohádky o tom, jak by měl probíhat náš život a jak by měly vypadat naše vztahy. Pokud si nedáme pozor, tyto fantazie mohou pomalu převzít vládu a stát se pro nás důležitější než naše skutečné zkušenosti. Trávíme čas vytvářením dokonalého obrazu, spíše než abychom si užívali vztahy v reálném čase, díky nimž by pro nás daný okamžik něco znamenal na hlubší úrovni.

Máme také vnitřního kritika, který se dále zaměřuje na „měl bych“. Když neustále pracujeme, říká nám to: ‚Měli byste trávit více času doma. Zklamal jsi všechny.“ Když jsme doma, připomíná nám to: ‚Měli byste opravdu tvrději pracovat. Proč si myslíš, že si zasloužíš volný čas?“ Tento 'kritický vnitřní hlas“ může být drsný, odsuzující a perfekcionistický. Říká nám, že pokud neděláme to či ono nebo neděláme věci přesně tak, jak je, pak jsme selhání: hrozní rodiče, hrozní manželé, poražení v kariéře a obecně nehodní lidské bytosti. Tolik se ztrácíme v tom, čím bychom měli být, že ztrácíme smysl pro to, kdo jsme a co chceme.

Kromě nátlaku na nás může být tento kritik zaměřen i na ostatní. Když například plánujeme rande, je to ten hlas v naší hlavě, který nám říká: 'Ona jde pozdě. Opravdu se o tebe nezajímá. Celá tahle noc je zničená.“ Nebo, když si naše děti začnou stěžovat, říká: ‚Tento výlet je katastrofa! Ani vaše děti vás nemají rády. Jsou tak nevděční!“ Výsledkem naslouchání tomuto krutému, internalizovanému kouči je, že se posuneme dále od toho, čeho se snažíme dosáhnout. Sabotuje nás tím, že nám dává špatné rady, které jsou v rozporu s tím, co skutečně chceme.

Mezi fantazií, která nám připomíná, jak by věci měly jít, a naším kritickým vnitřním hlasem, který nám říká, jak hrozní jsme, když to tak není, jsme často tak zamotaní do vlastních hlav, že nejsme schopni zažít svět kolem nás. Nejsme plně přítomni lidem, na kterých nám nejvíce záleží, a ve skutečnosti nenaplňujeme naše vlastní hlubší naděje a touhy. Zklamání nebo prázdnota, které v důsledku toho pociťujeme, dále zvěčňuje nátlakový cyklus budování očekávání a zklamání.

Výsledkem je, že mnozí z nás vymýšlejí více aktivit a tlaků na sebe ve snaze věci „napravit“. Možná se chceme dostat blíž k našemu partnerovi, a tak neustále plánujeme spojení, ale zapomínáme, co to vlastně znamená zpomalit, naladit se, naslouchat a zapojit se. Nebo možná poté, co jsme byli na pár dní pryč, chceme to svému dítěti „vynahradit“, takže naplánujeme propracovaný den zmrzliny, vyjížďky na kole, výlety na pláž atd. Pak, než vůbec vyjdeme ze dveří, naše dítě začíná být odlepené, protože jediné, co opravdu chtělo, bylo zůstat doma a hrát si samostatně. Velmi často je náš způsob, jak věci napravit nebo napravit, více o nás a ne o druhé osobě nebo dokonce o skutečném cíli. Když naše činy vyvstanou jako prostředek ke zmírnění viny nebo naplnění fantazie, často nejsme v danou chvíli úplně sami sebou. Můžeme působit jako napjatí, úzkostliví nebo ovládající a rozhodně se necítíme uvolnění, šťastní a naplnění.

To je velký kompromis, kdy dáváme formu nad substanci nebo kvantitu nad kvalitou. Můžeme trávit dvakrát tolik času s někým, koho milujeme, ale nechováme se láskyplně. Můžeme cestovat do vysněného cíle, aniž bychom zažili vzrušení a radost z toho, že tam jsme. Můžeme cítit úlevu, že jsme na chvíli utišili svého vnitřního kritika nebo zveřejnili pěkný obrázek toho, co vypadá jako dobrá vzpomínka, ale nezbytně jsme se nedostali blíže k našemu hlubšímu cíli, o kterém jsme často ztratili přehled. To je důvod, proč místo pouhého zaměřování se na konkrétní činnost nebo plán musíme věnovat pozornost tomu, co je pro nás nejdůležitější. Často zjistíme, že jsme ztratili kontakt s tím, co jsme opravdu chtěli zažít.

Často je pro nás snazší usadit se v naslouchání svému vnitřnímu kritikovi nebo upadnout do fantazie, než si dát svolení žít přítomným okamžikem – dovolit si milovat a být milován, věnovat lidem svou plnou pozornost, naladit se, a žít své záměry. Být opravdu svým nejpravdivějším já a jít si za tím, co v životě chceme, může být nepříjemné a dokonce děsivé. Nemůžeme zažít potěšení, aniž bychom zároveň necítili bolest. Jak moudře napsal spisovatel a badatel Brene Brown: „Nechat se ponořit do radostných okamžiků našich životů, i když víme, že jsou pomíjivé, i když nám svět říká, abychom nebyli příliš šťastní, abychom nepřivolali katastrofu – to je intenzivní forma. zranitelnosti.“ Být blízko toho, na čem nám záleží, je zranitelné místo, ale je to jediné místo, kde můžeme žít svůj život naplno jako naše upřímné já.