Jako dospělým je nám řečeno, abychom své rodiče respektovali a vážili si jich. Často je nám připomínáno, že máme soucítit s jejich bojem a odpustit a zapomenout na jakoukoli bolest, kterou způsobili. Pokud jsme v rozporu s rodičem, jsme povzbuzeni, abychom se smířili a udržovali vztah. I když vlastnosti jako úcta, laskavost, soucit, vděčnost a odpuštění jsou všechny velmi důležité, nesmažou otisk rodičovského vlivu, ať už pozitivní nebo negativní. Ať už je náš současný vztah s rodiči jakýkoli, rodič, kterého jsme si vložili do hlavy, nás stále ovlivňuje nesčetnými způsoby.

Naše minulost má těžkou ruku při utváření naší přítomnosti: jak vidíme sami sebe, jak se chováme a jak očekáváme, že na nás ostatní budou reagovat. Vliv našich prvních pečovatelů na nás je tak velký, protože jsme na nich naprosto bezmocní a závislí a protože to, jak se k nám vztahují, propojuje sociální okruhy našeho mozku. Jako kojenci se přizpůsobujeme bez ohledu na sociální prostředí, do kterého jsme se narodili; takže naše nejranější interakce mají trvalý účinek. Bohužel ty interakce, které nebyly vyladěny – například když jsme nebyli jasně vidět, když emocionální hlad byl namířen proti nám, když jsme nebyli utěšeni nebo přinuceni k tomu, abychom se cítili bezpečně, nebo když s námi bylo dokonce zacházeno způsobem, který v nás zanechal pocit hrůzy – utvářel naše pozdější spojení s ostatními a dokonce i se sebou samými.

Uvědomit si, že naši rodiče byli lidé, a tudíž vadní, není snaha být na ně přísný nebo zůstat uzavřený v minulosti. Jde o to, abychom lépe porozuměli sami sobě a rozhodli se, jaké vzorce z našeho dětství nám v našem současném životě neslouží. Možná zjistíme, že je čas odloupnout negativní překryvy, které jsme integrovali, zpochybnit destruktivní koncepce, které jsme zachytili, a změnit jakékoli vzorce, které nedávají smysl tomu, kým skutečně jsme, když jsme nyní nezávislí dospělí.

Bez ohledu na to, jaký k nám mají vztah nebo kdo jsou naši rodiče dnes, to, jak se k nám chovali, když jsme byli mladí, má silný a přetrvávající účinek. I když byli naši rodiče zraňující způsobem, který nás vedl k tomu, že jsme s nimi jako dospělí neměli téměř žádný kontakt, jejich vliv je stále pravděpodobně aktivní součástí našich životů. Cílem tohoto přijetí není démonizovat naše rodiče. Není to ani cítit se obětí nebo uvíznout v koloběhu hněvu a obviňování. Cílem je spíše porozumět tomu, co se nám stalo, a skutečně poznat a rozpoznat rodiče, které jsme si osvojili. Můžeme pak začít vidět sebe i ostatní soucitněji a jasněji. Dokážeme rozlišit svůj vlastní pohled na věc. A nakonec můžeme změnit své chování tak, aby bylo v souladu s našimi skutečnými přáními a touhami.

Důležitou součástí tohoto procesu je začít vidět naše rodiče realističtěji. Možná nebyly tak špatné nebo tak dobré jako karikatura, kterou jsme z nich vytvořili, ale jejich pozitivní i negativní vlastnosti na nás měly skutečný dopad. Tento vliv pravděpodobně nebyl černý nebo bílý a můžeme se k nim nyní cítit jinak, ale to nemění to, co se stalo. Skutečné věci nás přiměly cítit se tak, jak to děláme. Je v pořádku prozkoumat a zpochybnit jakýkoli neúmyslný negativní a destruktivní vliv na náš vývoj.

Abychom toho dosáhli, musíme přijmout, že jakákoli bolest, kterou jsme cítili, když jsme vyrůstali, a jakékoli emoce obklopující tuto zkušenost jsou skutečné. To, co jsme cítili, co jsme pochytili a co jsme si osvojili, byla naše realita. V našem dětství jsme byli nuceni cítit se určitým způsobem, a na tom záleží. Nemusíme se omlouvat rodičům nebo racionalizovat chování, které nám ubližuje. Můžeme dokonce mít soucit se svými rodiči jako samostatnými, bojujícími lidmi, ale to neznamená, že musíme souhlasit s tím, jak se k nám chovali, nebo toto zacházení podporovat tak, jak se chováme my sami.

Tváří v tvář naší minulosti neznamená, že si musíme pamatovat přesně to, co se nám stalo, do dokonalých detailů. Může být obtížné poskládat dohromady přesně to, co bylo řečeno nebo jak se určité události udály, ale to neznehodnocuje ani nepopírá naši zkušenost. Jedna mladá žena, se kterou jsem nedávno mluvil, se snažila vzpomenout si, zda po ní její matka jako dítě hodila knihu nebo ne. Konkrétní paměť byla nejasná a zmatená, ale pamatovala si, že se cítila vyděšená matčinou sporadickou náladou. Muž, se kterým jsem mluvil, vždy cítil pro svého otce zklamání. Pamatoval si, že jeho otec jako malý chlapec vypadal kriticky a nezajímal se o něj. Přesto se cítil vinen, protože jeho otec také podnikl určité akce, které vypadaly jako podpůrné, jako je jízda na sportovní akce nebo placení za studium na vysoké škole. Muž si nepamatoval, kdy jeho otec výslovně řekl, že ho nemá rád, ale cítil se tak podle toho, jak se na něj jeho otec díval a jak ho ignoroval. V těchto případech není důležitý přesný detail, ale pocity, které zachytili a poté na ně reagovali muži i žena jako velmi malé děti.

Oba tito lidé si osvojili určité postoje svých rodičů, které je ovlivňovaly po celý život. Pro tuto ženu se cítila, jako by byla špatná, jako by s ní bylo něco v nepořádku, kvůli čemuž se lidé kolem ní „zbláznili“. Cítila se vyděšená a nedůvěřivá k ostatním a obecně podezíravá a sebeobraná. V případě tohoto muže strávil velkou část svého života prací na sobě až k hranici extrémního stresu a únavy ve snaze získat pocit uznání nebo lásky, který jako dítě nikdy necítil. Ať už se cítíme nedůvěřiví, bojíme se, nejistě nebo nemilujeme, emocionální klima, ve kterém jsme vyrůstali, utváří náš pocit identity a také to, jaký máme vztah k ostatním.

Teorie připojeníříká nám, že na našich současných vztazích a na našem vlastním rodičovství je nejdůležitější nejen to, co se nám stalo, ale také to, do jaké míry jsme schopni pochopit a cítit bolest z toho, co se nám stalo. Jiné studie jako jeden nedávno provedený v Německu ukazují, že „mezi štěstím rodičů a dětí (životní spokojeností) existují silné obousměrné vazby, a to i pro „děti“, které vyrostly, přestěhovaly se do vlastního domova a uzavřely partnerské vztahy.“ Abychom mohli svobodně žít svůj vlastní život, potřebujeme dát emocionální smysl naší zkušenosti s rodiči. To neznamená, že bychom měli konfrontovat své rodiče. Řešení našich problémů se skutečnou osobou nemusí nutně pomoci a často nejde tak, jak bychom si přáli. Své problémy však musíme řešit s rodičem z dětství, který nám přetrvává v mysli, abychom se mohli posunout dál podle svých vlastních podmínek. Můžeme odlišit od negativních aspektů naší historie, které informují o tom, jak se chováme k sobě a ostatním, stejně jako o způsobech, jak se necháváme spouštět a reagujeme na situace, spíše než abychom se chovali jako naše skutečné já.

Od chvíle, kdy se narodíme, náš život patří nám. Můžeme ocenit, že nám naši rodiče dali život, aniž bychom jim dali život podle předpisu, který pro nás napsali jako děti. Můžeme přijmout své rodiče jako skutečné a oddělené lidské bytosti, které si váží a napodobují jejich dobré vlastnosti a svobodně odmítají ty špatné. To často znamená zpochybnit, jak nás viděli, a najít vlastní smysl pro to, kdo jsme. To není nepřátelský akt vůči našim rodičům, ale osvobození nás samých, a pro ty z nás, kteří se stali rodiči, je to skutečný dar našim dětem.