Nedávno jsem sledoval, jak můj 11letý synovec hraje basketbal ve své místní lize. Když jsem si prohlížel scénu čerstvě naleštěného kurtu, placené rozhodčí, osvětlenou výsledkovou tabuli a živé bzučáky, nemohl jsem si pomoct, ale myslel jsem na to, jak dospěl můj synovec a jeho tým. Tam nezávisle přijímali pokyny trenéra, povídali si s rozhodčími a hráli s dovedností a technikou. To je, dokud se nestane něco nesynchronizovaného. Jedno z dětí bylo náhodně udeřeno loktem, protože během hry bylo několik dětí. Zdánlivě zraněný chlapec zastavil hru a zakryl si obličej rukama, možná v slzách, možná ne. Najednou se z tribuny rychle vynořila zběsilá matka, vyzbrojená svetry a Gatorade. Konejšivě se otočila k davu ohromených rodičů a ve velkém gestu strhla svého syna do náruče. Na to se chlapec překvapeně otřásl. Okamžitě se sebral a jeho tvář se rychle změnila z grimasy bolestí v ruměnec v ponížení.

Jako rodiče máme všichni vrozenou touhu chránit a starat se o své děti. Přesto se v určitém okamžiku musíme ptát sami sebe, děláme pro ně příliš mnoho? Kdy naše činy překročí hranici od nabízení bezpečnosti a podpory k jejich ztrapnění před celým jejich basketbalovým týmem? Špatné naladění v jednání této konkrétní matky bylo jasné ve všem, od jejího nedostatku pauzy až po zvláštní výběr věcí, které přinesla, aby uklidnila svého syna, jehož drobné zranění nepochybně způsobilo žízeň nebo zimnici. Všichni jsme však vinni mírnými a extrémními činy nadměrné ochrany anadměrné rodičovstvícož může být pro vyvíjející se dítě velmi škodlivé.

Když předpokládáme, že naše děti potřebují víc, než potřebují, podkopáváme jejich schopnosti a zraňujeme jejich sebevědomí. Poprvé jsem si toho všiml, když jsem vzal svou 4letou dceru na taneční kurz. Když jsme tam dorazili, šťastně se převlékla do oblečení a zula si boty, pak mě požádala, abych jí dal vlasy do culíku, než odklusala do třídy. O chvíli později přijel její spolužák v kočárku, objímal deku a cucal dudlík. Otec jí pomohl vstát, zul jí boty, ujistil ji, že pokud bude mít hlad, bude tam její osobní taška s občerstvením, a odklusala do třídy. Toho dne moje dcera klopýtla v nových krocích vyučovaných v její třídě, zatímco druhá dívka prošla třídou s grácií a dovedností profesionála. Když se vrátila k otci, plakala a stěžovala si na dudlík a svačiny.

Scéna mi připomněla, že jako rodiče často nedokážeme rozpoznat, jak jsou naše děti schopné. Málo působí, jako když je tlačí v kočárku místo toho, aby je nechali chodit nebo jim dali svačinu, než vůbec pocítí hlad, je učí věřit, že se o ně potřebují více starat, než ve skutečnosti potřebují. Nedávný posun společnosti pro rodičovství má svá pozitiva. Děti jsou lidé a zaslouží si mít ve svém domově hlas. Rodiče by se měli vždy snažit chovat ke svým dětem respekt, zájem a ohleduplnost. Nicméně, trendhelikoptérové ​​rodičovstvíbyla dovedena do extrémů a v tom jsme také svědky negativních dopadů prorodičovství.

Průzkum PEW Research z roku 2011 dále zjistil, že „40 % 18 až 24letých v současnosti žije se svými rodiči a velká většina z nich tvrdí, že se nestěhovali zpět domů kvůli ekonomickým podmínkám“. Mladí dospělí, kteří se odstěhovali a pak se vrátili ke svým rodičům, ať už z finančních důvodů nebo ne, vedli lidi k tomu, aby je nazývali bumerangovou generací. Ačkoli jsou důvody zčásti ekonomické a společenské, osobně se domnívám, že má cenu zkoumat, jak by výchova našich dětí mohla hrát určitou roli v jejich nedostatečné nezávislosti v dospělosti.

Mnoho rodičů je ochotno přehnaně se starat o své děti a přehnaně uspokojovat jejich potřeby. Cítí se pak překvapeni nebo naštvaní, když jejich děti vyrostou s pocitem, že se o sebe nemohou postarat. Dělat příliš mnoho pro naše děti je učí být závislé. Dospívání je ze své podstaty pro děti řadou zkušeností s odstavením. Od chvíle, kdy se dítě narodí, je odstaveno z pohodlí a bezpečí matčina lůna. Naučit se, jak naplnit své potřeby, a pak přejít k naplňování vlastních potřeb, je nezbytné nejen pro přežití člověka, ale i pro jeho psychickou pohodu.

Podobně mnoho rodičů má tendenci nabízet dětem chválu jako prostředek k posílení jejich sebevědomí. Zatímco uznání pozitivních vlastností našich dětí je zdravé a prospěšné pro jejich vývoj, nabízet jim prázdnou pochvalu může být pravý opak. Studie ukázala, že děti, které byly odměňovány nebo chváleny za podřadné nebo nevhodné vlastnosti, neviděly žádný prospěch z chvály. Naopak, uznání nabízené dětem za skutečné vlastnosti mělo pozitivní vliv na jejich sebevědomí.

Nepodložené hodnocení pouze nechá děti pociťovat tlak, že musí být neustále skvělé, aby se vyrovnaly s nahromaděním, místo toho, aby měly pocit, že jsou v pořádku jen tím, kým skutečně jsou. Našim dětem můžeme pomoci získat skutečný pocit samy pro sebe tím, že jim nabídneme skutečnou lásku a náklonnost a zároveň je vybavíme dovednostmi, které jim pomohou cítit se kompetentní.

Užitečný způsob, jak se na to podívat, je představit si, že vezmete své děti do parku. Jak moc je necháte zkoumat a hrát si nezávisle na vás? Jak moc zasahujete a řídíte jejich chování? Jste příliš opatrní ohledně jejich bezpečnosti? Odrazujete je od toho, aby se pouštěli sami? Jste příliš pozorní k jejich obavám nebo podporujete jejich odolnost?

Příklad parku poskytuje dobrou metaforu toho, jak vychováváme naše děti. Rodič by měl být bezpečnou základnou, ze které může dítě poznávat svět. V parku je můžeme nechat být nezávislé a přitom jim vždy dát vědět, že jsme tu, abychom jim pomohli, podpořili je a provedli je v jejich vlastním jedinečném dobrodružství. Můžeme stát stranou, když nás potřebují, a můžeme ustoupit, když ne. Při tom bychom měli našim dětem umožnit, aby si svět vyzkoušely samy.

Často jsou důvody, proč je pro nás obtížnénechte naše děti prozkoumata rozvíjet jejich autonomii má více společného s námi než s našimi dětmi. Jako rodiče je neocenitelné vědět, kdy využíváme své děti k naplňování vlastních potřeb. Jak moc z nich pochází naše touha je chránit? A jak moc to pochází z naší vlastní potřeby působit jako ochránce? Jak často jsou objetí, která jim dáváme, abychom jim poskytli náklonnost, a jak často si z nich mají náklonnost brát?

Rodičovství tak hodně zahrnuje to, jak se cítíme sami o sobě. Jak řekl psycholog a autor Pat Love, to nejlepší, co mohou dospělí jako rodiče udělat, je, aby jejich potřeby uspokojovali jiní dospělí a ne jejich děti. Naše děti potřebují, abychom byli tou nejlepší, nejrozvinutější a nejnaplněnější verzí sebe sama ve všech oblastech našeho života, abychom se cítilinezávislýa bezpečné v jejich. Tímto způsobem nás mohou napodobovat a učit se od nás, aniž by cítili, že musí zaplnit mezery, které zažíváme v našich vlastních životech.

Když dáme svým dětem příliš mnoho moci, začneme se chovat jako oběti svých dětí místo učitelů, pečovatelů a vzorů, kterými bychom měli být. Přemíra,příliš odměňující, neboli kojení našich dětí ve skutečnosti slouží jako jakýsi tlak na velikost a nastavení na zklamání. Prázdné činy, které mylně považujeme za výchovu, jsou v nejlepším případě náhražkou skutečné lásky a v nejhorším případě formy skutečného zneužívání. Není žádná velká náhoda, že mnoho dětí, které vidíme, jak jsou rozmazlené nebo oddané, se také jeví jako nešťastné a nespokojené. Nejupřímnějším důkazem dobrého rodičovství je vidět, jak se našemu dítěti daří, projevovat zájem, učit se, nacházet spokojenost a nacházet sebe sama. Co můžeme jako rodiče nabídnout, je láska, bezpečí, podpora a vedení, silná jistota, ze které se naše děti mohou sebevědomě odvážit a nezávisle prožívat svět.