Fráze „sebepoškozující chování“ může vyvolat představy problémových teenagerů s řeznými ranami na pažích. K sebepoškození však může dojít u lidí jakéhokoli věku, u dětí, dospívajících a dospělých, ať už jde o muže nebo ženy.

Lidé, kteří se sebepoškozují nebo řežou, jsou lidé, kteří trpí bolestí. Toho si musíme všimnout. Důležité je všimnout si emocionální bolesti – nejen jejího vnějšího vyjádření – a dívat se na osobu používající sebepoškozující chování s porozuměním a soucitem.

Prevalence a statistika

Přesné statistiky o sebepoškozování je těžké najít, protože se toho tolik nehlásí. Odhady se značně liší; 3 až 38 % dospívajících a mladých dospělých uvádí sebepoškozující chování. Útočiště , léčebný zdroj.

Co je sebepoškozující chování?

Řezání je nejčastěji uznávanou formou sebepoškozování. Sebepoškozování má ale mnoho podob. Je to jakékoli sebepoškozující chování, které je škodlivé, které se používá jako dovednost zvládání. Některé konkrétní příklady:

• Řezání
• Úmyslné lámání kostí
• Propíchnutí kůže špendlíky nebo jinými předměty
• Popálení nebo opaření částí těla
• Vytrhávání vlasů, nehtů nebo kousků kůže
• Bouchání hlavy, rukou, nohou, kolen nebo končetin o tvrdé povrchy
• Fackovat se nebo dávat pěstí

Je přirozené cítit šok nebo nedůvěru, když vidíte sebepoškozující chování. Těm, kteří neprožívají takovou emocionální bolest, se zdá neuvěřitelné, že by si někdo mohl vzít břitvu na paži nebo se popálit, aby se vyrovnal s ohromujícími emocemi.

Je důležité vidět sebepoškozování jako druh metakomunikace kolem něčí emocionální bolesti – chování má význam nebo hodnotu pro toho, kdo to dělá, a tento význam nebo porozumění je tak důležité, abychom se posunuli směrem k uzdravení.

Proč lidé používají sebepoškozující chování

Sebepoškozující chování je jak mechanismem seberegulace, tak pro některé lidi mechanismem sebetrestání. Někdy si lidé zraní ty části sebe, kvůli kterým se cítí „špatně“. Je to, jako by tyto části mohly být ‚potrestány‘, aby se lidem pomohlo, aby se za sebe méně styděli nebo byli méně špatní.

Jiní lidé říkají, že používají sebepoškozující chování jako rozptýlení. Bolí to a to je záměr. Fyzická bolest pomáhá člověku oddělit se od emocionální bolesti, která přetěžuje jeho schopnost vyrovnat se, a proto se cítí, jako by byl více emocionálně regulován.

Toto chování může také pohltit pozornost těch lidí, kterým záleží na někom, kdo se sebepoškozuje. Je srdcervoucí sledovat milovanou osobu, která používá toto chování. Může být lákavé je soudit nebo na ně křičet, že jednají způsobem, který ostatním připadá nesmyslný. Ale zaměření na chování samotné brání hlubší bolesti v pochopení. Důležité je uvědomění si, že dotyčný dělá to nejlepší, co může, aby se vyrovnal se světem, který je děsivý nebo ohromující.

Naladění na přemožení pod chováním

Naladit se na emocionální bolest někoho, kdo se sebepoškozuje, spíše než na chování samotné, vyžaduje čas a záměr. Spisovatel James Hunt popisuje vyrovnání se se svým synem Judeovo sebepoškozující chování poté, co byl Jude diagnostikován autismus.

Kolem 2 let se Jude začal trápit a bouchal koleny o tvrdou podlahu nebo dupal nohama. Později používal ruce, 'mlaskal rukama, nohama a chodidly znovu a znovu, dokud nebyly syrové', a dokonce se fackoval a mlátil pěstí do obličeje.

'Udělal bych cokoliv, abych mu pomohl uvolnit se a přestal se bít,' vysvětluje Hunt. 'Zlobil jsem se na něj, křičel jsem, plakal, prosil ho, aby přestal.' Ale v průběhu let Hunt přijal, že autismus je součástí Judova života, součástí jeho boje se smyslovým přetížením.

Nyní je Jude 7 a sebepoškozování se méně často. Jeho otec vidí, jak lépe reaguje, když se to stane: „Jsem klidný a dělám, co je v mých silách, abych zmírnil nebo odstranil jakýkoli stres, který ho v tuto chvíli přemáhá. Znám nejlepší způsob, jak mu pomoci uklidnit se. Jsem více v souladu s tím, co u něj může způsobit smyslové přetížení, a snažím se zabránit tomu, aby tomu byl vystaven, jak jen mohu.“

Práce s osobou, která se sebepoškozuje, a s jejími blízkými

Léčba sebepoškozování znamená vnést do chování soucitný, sebepečující přístup.

Osoba používá své chování k tomu, aby se vyrovnala s úzkostí nebo emoční bolestí, která je mimo její okno tolerance emocí. Fyzická bolest se stala jejich způsobem, jak uklidnit emocionální bolest; buď ohromující hyper-vzrušení nebo otupující hypo-vzrušení, které se cítí nebezpečné a nestabilní.

V terapii je naším prvním cílem stabilizace. Vytvořili jsme soucitný a chápavý vztah, který uznává jejich emocionální bolest a ujišťuje je, že nejsou sami, kdo jí čelí. Mohou si být jisti, že za to nebudou souzeni nebo zahanbeni.

V terapii pracujeme na uzemnění nebo stabilizaci tím, že přivedeme uvědomění zpět do přítomného okamžiku a těla, ve kterém žijí. Jako terapeut mohu použít různé přístupy, abych pomohl klientovi cítit se více zakotvený v přítomnosti. Například bychom mohli použít slovní, jako je všímání si věcí v místnosti, které korelují se smysly, jako je to, co slyšíte, vidíte, čicháte atd.

Někdy mohu použít více fyzických nebo senzomotorických/somatických cvičení, jako je házení polštářem sem a tam, abych pomohl klientovi vrátit jeho vědomí zpět do aktuálního okamžiku, pokud se spouští nebo disociuje. Mohu požádat klienta, aby promluvil o tom, co se s ním děje. Jak si všimnou, že jsou se mnou v místnosti? Jak si všímají svých emocí?

Technika péče o sebe Lisy Ferentz zvaná CARESS (pro alternativní komunikaci, uvolňování endorfinů a sebeuklidňování) je skvělým učebním nástrojem, který pomáhá klientům se seberegulací. Další informace naleznete níže v části Další zdroje.

V pozdějších fázích léčby zpracujeme jejich traumatickou historii a pocity, které jsou spojeny s tím, co se stalo během zážitků, které vedly k nesnesitelnému stresu. A trauma-Informovaný přístup je zde tak důležitý, aby nedošlo k retraumatizaci klienta. Traumatici informovaní terapeuti vědí, že pojmenování všech detailů jejich traumatu není pro uzdravení nutné.

Ale na začátku je nejdůležitější pomoci dotyčné osobě cítit se dostatečně bezpečně, aby začala naslouchat svému tělu a byla otevřená učit se způsoby, jak se uklidnit bez sebepoškozujícího chování.

Význam sebepéče při zotavení ze sebepoškozujícího chování

V terapii učím klienty i blízké o péči o rány, ke kterým dochází v důsledku sebepoškozujícího chování. Vedeme děti a dospívající k tomu, aby ukazovali zranění rodiči nebo primárnímu pečovateli. Pomáháme rodičům nebo blízkým podporovat jejich blízké při léčbě zranění, aby se dobře hojilo, a vyhodnotit, zda nějaké řezné rány nebo rány potřebují stehy nebo jinou lékařskou péči.

Bezpečnost také znamená zajistit, aby se zranění neinfikovala nebo aby lidé, kteří se sebepoškozují, neohrozili neúmyslně svůj život. Sebepoškozující chování obvykle není sebevražedný čin. Role milovaného člověka v péči o rány umožňuje člověku, který se sebepoškozuje, zažít přijetí toho, co cítí, a cítit, že mu na něm záleží. Pozornost a porozumění ze strany blízké osoby může pomoci snížit riziko náhodné smrti nebo vážnější újmy.

Soucit s rodiči a partnery těch, kteří se sebepoškozují

Terapie sebepoškozujícího chování znamená mít hodně soucitu i s rodiči nebo partnery. Rodiče a blízcí se ze všech sil snaží pomoci, ale ne vždy vědí, co dělat.

Mnoho rodičů a blízkých se pokouší ovládat svou vlastní hyper-vzrušenou úzkost tím, že skrývají vše a cokoli, co by sebepoškozující osoba mohla použít. Je přirozené chtít ovládat vnější mechanismus, který jejich milovaný používá, aby se vyrovnal, zvláště když je to životu nebezpečné. Bezpečnost je samozřejmě nejdůležitější. To znamená, že chceme pomoci svým blízkým zaměřit se na pomoc při léčení základní bolesti.

Léčivé rozhovory

Je těžké být soucitný, pokud ještě nechápete, jak se ten člověk snaží zvládat své emoce. Přesto je možné – a uzdravující – vrátit se zpět k počáteční reakci, která mohla věci dočasně zhoršit (např. „Zbláznil ses? Co jsi udělal?“).

Rodiče a blízcí mohou napomoci procesu uzdravování tím, že se do té chvíle vrátí s novým soucitem: „Je mi moc líto, že jsem byl překvapen. Jen chci, abys věděl, že tě miluji a chápu, že se s tebou něco děje.“

Pokud milujete někoho, kdo používá sebepoškozující chování, je v pořádku, když se vám to hned napoprvé nepodaří. Můžete přinést uzdravení a nápravu tím, že si v sobě všimnete alarmu a postaráte se o jeho zklidnění. Ukázat druhému, jak se zdravým způsobem uklidnit, je dar, zvláště když jsou jejich emoce tak ohromující.

Péče o sebe pomáhá lidem, kteří přežili traumata, objevit, jak se uklidnit a najít zdravější vztahy. Péče o sebe není sobecká v negativním smyslu, ale pomáhá přeživším traumatům opustit chování, které jim neslouží dobře, a podílet se na uzdravování vnitřních vztahů se sebou samými i navenek s ostatními.

Časem regulaci, kterou se kdysi snažili najít sebepoškozováním, nyní mohou najít ve zdravých spojeních a dobré sebepéči.

Další zdroje

Projekt středník , hnutí, které přináší naději a širší rozhovor o sebepoškozujícím chování, sebevraždě, duševních chorobách a závislosti

Napsat lásku na její paže , hnutí na podporu lidí, kteří bojují s duševními problémy souvisejícími se sebepoškozováním

knihy

Zbavte se sebedestruktivního chování , od Lisy Ferentz, LCSW-C, DAPA, pracovní sešit pro lidi, kteří bojují se sebepoškozujícím chováním, a pro lékaře

Léčba sebedestruktivního chování u pacientů, kteří přežili trauma, průvodce klinického lékaře, od Lisy Ferentz, LCSW-C, DAPA

články

Máte sebedestruktivní chování? Zkuste místo toho toto , (o technice CARESS Lisy Ferentz) od Sarah Staggs, LICSW, MPH

• Zdravé vztahy jsou důležitější, než si myslíme
• Láska k přeživšímu traumatu: Pochopení dopadu dětského traumatu na vztahy
• Péče informovaná o traumatu: Pochopení mnoha výzev toxického stresu
• Co je dobrá péče o sebe a proč si ji zasloužíte
• Proč lidé s poruchami příjmu potravy potřebují náš soucit