Nenávist k sobě samému je ten základní pocit, že prostě nejsme dobří: nejsme dost dobří, nejsme dobří v tomto, nejsme dobří v tom, nejsme dobří v – nebo pro – hodně z čehokoli. Může to být nenápadné, běžně se můžeme srovnávat s ostatními, například neustále na sobě hledat chyby a shazovat se, aniž bychom si uvědomovali, že je něco v nepořádku. Nebo můžeme pozorně naslouchat svému kritickému vnitřnímu hlasu, zatímco nás nadává a nadává nám, jak jsme trapní, hloupí nebo necitliví; odmítáme to napadnout, i když tím trpíme.

Můžeme se pokusit potlačit tento pocit nedostatečnosti tím, že se chováme, jako bychom byli nadřazeni ostatním; inteligentnější, chytřejší, intuitivnější nebo atraktivnější. Je to, jako bychom museli dokázat, že jsme absolutně nejlepší, abychom se vyhnuli přívalu vnitřního zneužívání, které čeká na útok ve chvíli, kdy ukážeme nějakou omylnost.

Ať se projevuje jakkoli, proces sebenenávist je příznakem propasti, která existuje ve všech lidech mezi naším zdravým a realistickým pohledem na sebe a vnitřním nepřítelem neboli vnitřním koučem, který se zuby nehty brání prosadit své nepřátelské způsoby díváme se na sebe a na životy, které žijeme.

Příčiny sebenenávist

Podle a Joyce Catlett v knize Ovládněte svůj kritický vnitřní hlas, Příčiny sebepohrdání tkví v minulosti, kdy jsme se jako děti snažili vyrovnat se svým životem co nejlépe. Vysvětlují:

Povaha a míra tohoto rozdělení v nás samých závisí na rodičovství, kterého se nám dostalo, a na raném prostředí, které jsme zažili. Rodiče, stejně jako my všichni, mají vůči sobě smíšené pocity; mají na sobě věci, které se jim líbí, a mají sebekritické myšlenky a pocity. Stejné negativní pocity, které mají rodiče k sobě, jsou bohužel často namířeny také k jejich dětem… Navíc… pokud má rodič nevyřešené pocity z traumatu nebo ztráty z minulosti, ovlivní to jeho reakce na jeho nebo její děti.

…Vzhledem k jejich akutní citlivosti na bolest a negativním okolnostem věnují děti všech věkových skupin zvláštní pozornost i malým výskytům rodičovského hněvu a jsou jimi více ovlivněny. Mohou vnímat hněv rodičů, ať už jednal nebo ne, jako život ohrožující. (Za extrémních okolností mohou být ve svém vnímání přesné.) V každém případě se děti ve stresových situacích často cítí ohroženy v jádru své bytosti a mají strach o život.

V době stresu, kdy se děti bojí, se přestanou ztotožňovat se sebou samým jako s bezmocným dítětem a místo toho se identifikují s verbálně nebo fyzicky trestajícím rodičem. Rodič je asimilován nebo přijímán takový, jaký je v tu chvíli, kdy je mu nejhůř, ne jako každý den. Dítě má tendenci na sebe brát vztek, strach, sebenenávist, vlastně celý komplex emocí, které rodič v tu chvíli prožívá.

A tak jsme díky velmi lidské – tedy velmi chybné – výchově byli všichni vystaveni situacím a dobám, kdy jsme měli pocit, že jsme nějak špatní, nedostateční nebo zoufale potřebující dokázat opak. Nejnovější dílo Roberta Firestonea, Překonání destruktivního vnitřního hlasu – pravdivé příběhy o terapii a transformaci , je kniha povídek, ve kterých líčí různé terapeutické zkušenosti ze své kariéry. Sebepohrdání se zdá být základním tématem mnoha z těchto velmi osobních příběhů. Zejména kapitola s názvem Nepozvaní , ve kterém je doktor Firestone studentem psychologie na Denverské univerzitě, když se k němu téměř katatonicky připojí starý přítel a hledá pomoc. Dr. Firestone ve zuřivě vtipné a ostře inteligentní próze popisuje boj tohoto mladého muže na bohatém pozadí jeho osobních poměrů.